Bývalé kláštery řádu
Zaniklé kláštery benediktinek v českých zemích
Několik slov na úvod
Novozákonní ideál života bez manželství (např. Mt 19,11 nebo 1 Kor 7,32-35) se v antických křesťanských obcích šířil výrazněji mezi ženami, což bylo podmíněno mj. i kulturními a sociálními podmínkami života tehdejší společnosti (praktická nemožnost uplatnění žen ve veřejném životě, početní převaha žen v křesťanských společenstvích a současně odmítání smíšených sňatků, tj. manželství s muži - pohany). Takřka jedinou možností, jak se ženy mohly domoci jisté míry osobní nezávislosti představoval život Bohu zasvěcených panen nebo vdov; rozšíření tohoto životního stylu napomohl i fakt, že církev jej od počátku podporovala, jako pozemský obraz "andělského života" (např. sv. Cyprianus z Kartága).
Komunitní způsob života Bohu zasvěcených osob (jak žen tak i mužů) nebyl zpočátku organizován, vyvíjel se postupně ze spontánně vznikajících asketických společenství, obvykle v domech žen z římských patricijských rodů, teprve v průběhu 5. a 6. století vznikají komunity "regulované" systematickými pravidly a oddělené od okolního prostředí (klauzurované).
Založení ženské větve mnišství, které se řídí Řeholí sv. Benedikta tradice přičítá jeho sestře-dvojčeti, sv. Scholastice († asi kolem r. 543/547); i když není zcela jisté, zda klášter v Piumbarole, kam je, rovněž spíše tradičně, klášter sv. Scholastiky situován, užíval od počátku Řeholi sv. Benedikta; pravděpodobně se ženské kláštery na Západě většinou řídily podle místních podmínek interpretovanými asketickými spisy církevních a mnišských otců, zejm. sv. Augustina, Athanasia a Jana Cassiana, nebo řeholemi, které byly psány (podobně jako RB) pro jednotlivé komunity, např. řeholí Caesaria z Arles.
V době, kdy se v rámci impéria karlovské dynastie v 8. a 9. století prosazuje Řehole Benediktova jako všeobecně závazná norma řeholního života v klášterech mužských, dochází ke sjednocení na této bázi zřejmě i v ženských komunitách; tento stav trvá až do přelomu 10. a 11. stol., kdy se na Západě objevují nové formy řeholního života, často ovšem programově navazující na "zapomenuté" předbenediktinské řeholnictví; odvolávají se zejména na Řeholi sv. Augustina. V průběhu dalších staletí dochází k dalším dobovým a místním transformacím ideálu Bohu zasvěceného života, jejichž výsledkem je (zejm. v ženském řeholnictví) takřka nepřehledné množství různých forem uskutečňování ideálu života "pro Boží království".
1. Opatství u kostela sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 1
Kostel sv. Jiří na Pražském hradě založil kníže Vratislav kolem roku 920, jeho vysvěcení se však asi nedožil (zemřel téhož nebo následujícího roku; kostel byl /zřejmě/ vysvěcen až r. 925, kdy tam dal kníže Václav přenést ostatky kněžny Ludmily); nejstarší klášter benediktinek (a nejstarší klášter v Čechách vůbec) založil u (kolegiátního) kostela sv. Jiří, který nechal přestavět, kníže Boleslav II. někdy mezi roky 972/975 se souhlasem papeže Jana XIII. První abatyší byla jeho sestra Mlada-Marie. [Abatyše: lat. abbatissa, z lat. abbas - opat; odvozený termín, označující "matku představenou" ženské řeholní (mnišské) komunity; zkomolením vzniklo i české slovo "jeptiška", často (a nepřesně) užívané pro označení řeholnic obecně.]
Ctihodná Mlada
O životě ctihodné Mlady víme málo: nevznikla o ní žádná soudobá legenda, nejstarším pramenem pro její životopis je Kosmas, který ovšem svou kroniku píše až o 125 let později. Identifikovat nelze ani zdroj zprávy kronikáře Jindřicha z Heimburgu; ten byl o českých poměrech sice dobře informován, je však autorem ještě pozdějším než Kosmas - tvoří na přelomu 13. a 14. století: [Boleslav II.] "měl vlastní sestru ve dvoře u sv. Anežky, která se nazývala Mlada, jíž však dal papež jiné jméno, totiž Maria. A byla abatyší téhož kláštera [tj. sv. Anežky] a obdržela pro bratra list, aby směl míti biskupství ve své zemi, totiž v Čechách, které tenkráte náležely k Řeznu. A ten list přinesla ona sama do Čech." (Letopisové Jindřicha Heimburského, FRB III., s. 307).
Byla nejmladší ze čtyř dětí (odtud snad jméno Mlada, od 15. stol. v latinizovaném tvaru Milada) českého knížete Boleslava I. (929/935-967/972) a jeho manželky Biagoty. Místo ani rok Mladina narození neznáme, jen z datace pozdějších událostí lze usuzovat na rozmezí let 930-935/945.
Někdy kolem roku 966 asi Mlada vstoupila do kláštera benediktinek u kostela sv. Anežky v Římě, kláštera reformovaného podle clunyjské observance (viz výše Jindřich z Heimburku; srov. níže Kosmas); v klášteře pobývala snad dva nebo tři roky. (Prostředí ženských klášterů Mlada poznala již dříve v Řezně, kam byla poslána na výchovu k obermünsterským řeholnicím.)
Datum cesty lze určit jen přibližně (stejně jako dobu pobytu Mlady v klášteře sv. Anežky; celou vládu Boleslava I. a počátek vlády Boleslava II. provází chronologické nejasnosti), uskutečnila se nejspíš mezi roky 965-967; rok 966 je nejpravděpodobnější - vzhledem ke třetí římské jízdě císaře Oty I., kterou uskutečnil v tomto roce. Císařem prosazený papež Jan XIII. (volba 1. 10. 965) se usadil v Římě až v listopadu r. 966 a císař do Říma dorazil o něco později. Dcera českého knížete, nesoucí papeži důležité poselství svého otce (nebo možná bratra, není jisté, zda již nebyl českým knížetem Boleslav II.) s prosbou o založení biskupství v Čechách, mohla být v císařově průvodu. (Podle slov Kosmových byla tato cesta současně Mladinou "zbožnou poutí".)
V diplomatickém jednání s papežem, při němž Mlada zastupovala českého panovníka, dosáhla dvojího úspěchu: zřízení českého biskupství a založení prvního kláštera v Čechách. Papežský indult k založení biskupství a kláštera se v původním znění nedochoval, ale z poznámky v Kosmově kronice známe text, který byl za listinu papeže Jana XIII. považován. Že listina, kterou Kosmas uvádí, je podvrh, dosvědčuje několik skutečností: úvodní zdůvodňující pasáž listiny (arenga) se shoduje se stylem úvodů papežských listin až z doby Urbana II. (r. 1089); zmínka o dvojici patronů pražského kostela, sv. Vítu a Václavu, je také možná až ve století 12.; použití Kristiánových slov o Bulharsku sice dokládá, že Kosmas znal Kristiána a užíval jej, ale v tomto případě anachronicky, neboť v době, kdy píše svou kroniku bylo tzv. první carství bulharské pohlceno byzantskou říši. Nicméně právě toto pravděpodobně falzum nám zachovalo nejstarší zmínku o Mladě-Marii.
U Kosmy (kap. XXII) čteme: "Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou.
Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimoto mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto:
,Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli víry katolické, apoštolské požehnání. Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těm, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému.
Dcera naše, tvoje rodná sestra, jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo být zřízeno biskupství. To my zajisté s radostným srdcem slyšíce, vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi všemi národy. A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti. Buď zdráv!'
A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa, kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete."
Druhá Kosmova zmínka o Mladě se nachází v kap. XXVI: [Vojtěch] "byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec. Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru."
(Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972, s. 41n., 45).
O první české řeholnici se zmiňuje také písař Letopisů hradišťsko-opatovických: "L. p. 957[sic!] zemřel Boleslav, bratr sv. Václava, dne 15 Července, jehož následoval syn jeho, Boleslav Zbožný. Jeho sestra Mlada přijavši změnou jméno Marie stala se první abatyší kláštera sv. Jiří; Dětmar pak učiněn prvním biskupem kostela Pražského." (FRB II., s. 387)
Několik připomínek Marie-Mlady pochází ze 14. století:
- Dalimilova kronika: "ta bieše božie cti velmi ráda, / ta jide do Říma po kniežeciej drázě / i doby biskupstva na Prazě, / ta zákona svatého Benedikta do Čech přinese, / k svatému Juřiu mnoho panen snese". (FRB III, s. 65)
["Jeho [Boleslavova] sestra panna Mlada / žije v bázni boží blaze, / s průvodem svým v Římě žádá, / aby papež zřídil v Praze / biskupství. Pak v Čechách šíří / benediktský řád a panny, / jež jsou bohu odevzdány, / sezve ke svatému Jiří. (Kronika tak řečeného Dalimila. Ze staročes. orig. přel. M. Krčmová, přebásnila H. Vrbová. Praha: Svoboda, 1977, s. 61: Vyprávění o Boleslavu Štědrém/.]
- Breviářová připomínka z doby abatyše Kunhuty (1302-1321), která uvádí 9. únor jako Mladin pamětní den.
- Zmínka v legendě o sv. Václavu Karla IV.; po něm a asi z jeho návodu tak ve svých kronikářských záznamech činí i Přibík Pulkava z Radenína, opatovický Neplach (FRB III., s. 463) i Jan Marignola.
Z doby po husitských válkách Mladu připomínají např. Aeneas Sylvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), Václav Hájek z Libočan nebo Bartoloměj Paprocký.
Úcta liturgická, kdy je Mlada řazena k českým světcům Václavovi, Ludmile, Vojtěchovi a Prokopovi, rozkvétá až s počátkem doby barokní.
Mantovský benediktin belgického původu Arnold Wion ve 4. knize díla Lignum vitae - Ornamentum et decus ecclesiae (Strom života - ozdoba a důstojnost církve) z roku 1595 označuje mezi královskými dcerami v benediktinském řádu (Filiae Regum Sanctimoniales et Sanctae certae professionis) Mladu jako svatou (S. Mlada seu Milada).
Růst Mladina kultu je spojen s abatyší Kateřinou Febronií Šmídovou (Šmidlovou?) ze Šternfeldu, horlivé Mladiny ctitelky.
Jako blahoslavenou ji poprvé uvádí výslovně Jiří Bartold Pontanus v Bohemia Pia roku 1608.
Roku 1652 byla v Praze vydána kniha k poctě Panny Marie Staroboleslavské a českých patronů. Vynikající české ženy jsou uváděny v abecedním pořadí: Anežka, Amabilie, Benigna, Mlada, Vojslava a Zdislava.
Mladin kult se v době barokní rozšířil i do zahraničí, zásluhou spisu německého benediktina Gabriela Bucelina Germania Sacra (Augsburg 1655), a francouzského benediktina Jeana Mabillona (Acta Sanctorum O.S.B, Paris 1685). Bollandisté ji zařadili mezi osoby "opomenuté" (praetermissi) k měsíci březnu (AASS III, s. 710, Antverpy 1668).
"Směrodatný" hagiografický obraz Mlady-Marie vytvořil Jiří Crugerius SJ. Uvádí dva její svátky: 5. květen (971) jako den její obláčky [tj. oblečení do řeholního oděvu], a den jejího úmrtí 9. únor 994.
Roku 1673, za abatyše Anny Schenweissové z Ecksteina, byly při opravách románské kaple sv. Anny z 12. století (původně zasvěcené P. Marii) nalezeny tělesné ostatky, snad ctihodné Mlady (vzhledem k místu pohřbu v každém případě muselo jít o osobu významnou; k pochybnostem srov. závěry antropologických výzkumů provedených E. Vlčkem). Podle pamětní knihy kláštera náležely ostatky abatyši Mladě. Hrob navštívil i císař a král Leopold I., který v té době pobýval v Praze. Ostatky vyjmul z hrobu jezuita P. Vetter a vložil je do truhly, roku 1675 byly uloženy do nově vybudovaného výklenku v severní zdi kaple u oltáře sv. Anny. (B. Balbín, jenž Mladu ve svých Miscellaneích z roku 1677 zařadil mezi blahoslavené, ač se jí dosud nedostalo takového uznání apoštolského stolce, se zrušením původního hrobu nesouhlasil.)
Jan Beckovský mluví o svatých skutcích, pro něž Mladu všichni obyvatelé za blahoslavenou měli.
R. 1733, za abatyše Aloisie Terezie Wildmannové, byly Mladiny ostatky oděny slavnostním rouchem, na lebku byla položena stříbrná maska věnovaná královnou Alžbětou Kristinou, manželkou Karla VI., a poté byly ostatky uloženy do nové prosklené rakve a s tou pak vloženy zpět do výklenku. Nestalo se tak však při veřejné slavnosti, za účasti kompetentních církevních autorit.
Po zrušení svatojiřského kláštera Josefem II. roku 1782 zůstal Mladin hrob v kapli sv. Anny v kostele sv. Jiří neporušen. I když po rozpuštění konventu již nebyl nikdo, kdo by o její kanonizaci usiloval, a také dosud papežem blaho(svato)řečena nebyla, její památka je i nadále připomínána, ať již v historických dílech odborného charakteru, v hagiografii, poezii nebo i v liturgii [neoficiální liturgická připomínka 8. nebo 9. 2.; tradice klade úmrtí abatyše Marie - kněžny Mlady k 8. nebo 9. únoru roku 994.]
Svatojiřský konvent
Stejně jako o samotné Mladě ani o první komunitě svatojiřského kláštera nemáme přesnějších zpráv. Mlada, jako abatyše Marie, s sebou snad přivedla řeholnice od sv. Anežky v Římě. Větší část konventu pak tvořily dcery šlechtických rodů jak domácích, tak i z blízké ciziny.
Benediktinky svatojiřské se kromě liturgie (chórové modlitby) [např. Řehole Benediktova zde četla podle staré výsady v českém jazyce (Pokorný 1929, s. 93)] zabývaly v ženských klášterech vesměs tradičními ručními pracemi - zhotovováním bohoslužebných rouch a jiných ozdob pro kostely a oltáře, ale také výchovou dívek (především z aristokratických rodin, a to možná nejen těch, které do kláštera vstupovaly jako mnišky) a literární činností.
Svatojiřský klášter byl podporován knížetem Boleslavem II., (později) i biskupem Vojtěchem, a dalšími panovníky a vlivnými osobnostmi. (Podle listiny abatyše Anežky z r. 1228 náleželo klášteru 129 osad, kromě desátků z dalších 38 vsí a cla i tržného z několika míst.)
Abatyším (tři pocházely z rodu Přemyslovců, mnohé další z předních aristokratických rodin) udělil Karel IV. r. 1348 knížecí titul a právo korunovat spolu s pražským arcibiskupem české královny, dále pak rozsáhlou soudní pravomoc na majetcích kláštera (srov. níže privilegia kláštera benediktinek v Pustiměři).
Husité při obsazení hradu v červnu 1421 klášter nezničili (o tom, zda v objektu došlo k drancování není jistých zpráv, zdá se, že největší majetkové újmy utrpěl klášter postupným rozebráním statků, chátráním neobývaného objektu a vypleněním kostela sv. Jiří - králem Zikmundem), a když většina mnišek i s abatyší přistoupila na čtyři pražské články, nechali je odejít do kláštera dominikánek u sv. Anny na Starém městě (vizte dále klášter u sv. Ducha; interpretace skrovných dochovaných údajů o dalších osudech abatyše a konventu se rozcházejí).
Po skončení válek se do kláštera vrátily (1437) pouze dvě sestry a představená; v druhé polovině 15. století se klášter vzpamatovával jen velmi pomalu, některé šlechtické rody se snad vzdaly klášterního majetku, který měly v zástavě, nějakou pomoc poskytl asi i císař Zikmund.
R. 1485 udělil Vladislav II. svatojiřské abatyši právo k získání zcizených statků. Tento vývoj byl přerušen následky požáru pražského hradu roku 1541; škody na objektu kláštera i na kostele samém dosáhly takové výše, že k jejich odstranění bylo nutné zastavit část získaných statků, benediktinkám pak sloužilo jako klášter jen nově, v renesanční úpravě postavené východní křídlo areálu, ostatní části objektu byly využívány různým způsobem, např. jako hradní zbrojnice (ambit).
Abatyše Judita Eibenstollerová z Eibenstollu, původně cisterciačka z pohledského kláštera, jen obtížně (s podporou císaře Rudolfa II.) obnovovala řeholní život u sv. Jiří, teprve za její nástupkyně, abatyše Žofie Albíny z Helfenburka (1600-1631) se život v klášteře postupně konsolidoval.
Klášter byl zrušen 20. března 1782, na základě dvorského dekretu císaře Josefa II. o likvidaci všech "neužitečných" klášterů z 12. ledna t. r. (U Ekerta a v Encyklopedii čes. klášterů je uváděno i datum dekretu 8. 3. t. r.; je poněkud paradoxní, že v dekretu, datovaném 1. ledna 1782, týž císař chválí a oceňuje činnost a význam kláštera.) Konvent, čítající v roce zrušení 37 řeholnic, byl rozpuštěn, jako první odešly v dubnu t. r. novicky, jimž bylo vyplaceno jednorázové odstupné a rozhodnutím císaře i navráceno věno, které přinesly do kláštera; ostatním řeholnicím udělil pražský arcibiskup 23. 7. 1782 dispenz k opuštění kláštera, poté jim byla přiznána doživotní penze ve výši 200 zl. ročně a jednorázová částka 100 zl. na pořízení civilního oděvu a dalších potřebných věcí. V srpnu 1782 řeholnice opustily klášter a usadily se i s abatyší v domě č. 506 na rohu Ječné a Salmovy ulice. Abatyše Maria Terezie z Harnacku zemřela r. 1803, poslední v tomto domě žijící řeholnice, laická sestra Anna Marie Schubartová zemřela r. 1828; Ekert, Posvátná místa I., s. 86, uvádí, že jako poslední řeholnice svatojiřského konventu zemřela Maria Adalberta Fidlerová r. 1841 v Kadani (počítáno podle data profese jí bylo 100 let).
Objekt byl dán do majetku armády, knížecí titul a právo spolukorunovat českou královnu přešly r. 1791 na představenou Tereziánského ústavu šlechtičen (Damenstift) na Pražském hradě při kostele Všech svatých; ta později (r. 1836) převzala také knížecí korunu (z pol. 16. stol.) a berlu abatyše (z r. 1303, král Václav II. ji nechal zhotovit pro svou sestru Kunhutu.).
Svatojiřský klášter
Ke staré svatojiřské bazilice z doby knížete Vratislava I., v níž byli pohřbíváni panovníci z přemyslovského rodu, přibyly po založení kláštera nové objekty: při její severní straně obydlí (klauzura) mnišek, a podstatně byla přestavěna sama bazilika. Vznikl zde objekt náročného architektonického uspořádání, projektem blízký stavbám otonské architektury v Sasku. Vzorem svatojiřského kláštera byl snad klášter u sv. Wigberta v Quedlinburgu, jehož zakladateli byli sv. Matylda a její syn, král Oto I.
Po požáru způsobeném obléháním hradu znojemským údělným knížetem Konrádem roku 1142 svatojiřská bazilika a pravděpodobně i budovy konventu prošly podstatnou přestavbou (za abatyše Berty, zvané též "druhá zakladatelka", v době vlády knížete Vladislava II., 1140-1172, od r. 1158 krále; r. 1145 abatyše Berta také dosáhla potvrzení privilegií kláštera papežem Eugeniem III.).
K další přestavbě došlo v letech 1200-1228 za abatyše Anežky, sestry krále Přemysla I. Otakara, touto úpravou skončil stavební vývoj raně středověké podoby baziliky.
[Další stavební úpravy spadají až do doby Karla IV. (přestavba ludmilské kaple, nový hlavní oltář v bazilice) a poté až do 2. pol. 16. stol. a dále. Ještě před koncem 17. století nechaly svatojiřské benediktinky upravit baziliku barokní fasádou (stavitel není znám).]
Bazilice byla při postupné restauraci započaté v 19. století navrácena raně středověká podoba, klášterní objekt je dochován převážně v podobě, kterou získal při raně barokní přestavbě od r. 1657 (nové severní křídlo) a po delší přestávce (obě etapy nelze přesněji určit) 1671-1680 (novostavby v západní části areálu) za abatyše Anny Mechtildy Schenweisové z Ecksteinu, při přestavbě bylo zčásti použito románského zdiva předchozí stavby.
Po skončení archeologického průzkumu areálu, který s přestávkami probíhal od konce 19. stol. do r. 1962 a statickém zajištění budov byla v letech 1963-1976 provedena stavební rekonstrukce, při níž byl klášter upraven pro využití Národní galerií v Praze.
[Se svatojiřským klášterem jsou spojeny nejen památky stavební: např. antifonář z konce 13. stol. nebo Pasionál, který byl napsán a iluminován pro abatyši Kunhutu († 27. 11. 1321), dceru krále Přemysla II. Otakara, náleží k nejvýznamnějším památkám gotického iluminátorského umění.]
Literatura:
Benediktini v českých zemích: krátký přehled dějin benediktinských klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Benediktinské sešity 6. Praha: Čeští benediktini, b.d., s. 47 (srov. jubilejní sborník Svatý Benedikt. 480-1980. 2. vyd. Praha: Scriptum, 1992, s. 110.114.]
Benediktisches Leben in Böhmen, Mähren und Schleisen: Eine Gedenkschrift zum 1400jährigen Jubiläum von Monte Cassino. Hrsg. von der Abtei Břevnov-Braunau. Warnsdorf: Kommissionsverlag von A. Opitz, 1929, s. 58.
Bastl, Ondřej. Zrušení kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě v roce 1784. In: Mikulicová, Mlada, a Kubín, Petr (edd.). In omnibus caritas. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy IV. Praha: Karolinum, 2002, s. 61-73.
Birnbaumová, Alžběta. Dobrava a Mlada. In: Karešová, Z., Pražák, J., a Čechura, J. (red.). Královny a kněžny české. Praha: X-Egem a Knižní klub, 1996, s. 38-46.
Borkovský, Ivan. Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha: Academia, 1969 [= Památníky naší minulosti 6), s. 102-120.
Buben, Milan M., Kučera, Rudolf, a Kukla, Otakar A. Svatí spojují národy: portréty evropských světců. Praha: Panevropa Praha, 1994, s. 58-62 (O. A. Kukla.)
Čarek, Jiří. Románská Praha. Praha: Universum, 1947, kostel sv. Jiří s. 124-149.
Dlouhá, Běla. Ctihodná Mlada-Přemyslovna. Praha: nákladem Mariánské družiny dam, 1934.
Ekert, Fr. Posvátná místa královského hlavního města Prahy: dějiny a popsání chrámů, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého I. Praha: nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883, s. 77-94.
Frind, A. Geschichte der Bischöfe von Prag. Prag 1873, s. 7nn.
Hammerschmied, J. F. Historia monasteriorum S. Georgii in castro Pragensi et S. Spiritus in Antiqua Urbe Pragensi. Pragae 1715.
Hlošina, V. O. České duchovní řády za rozmachu husitské bouře: příspěvek k dějinám náboženské a sociální revoluce XV. století v zemích českoslovanských. 2. vyd. Praha: nákladem knihtiskárny družstva Vlast, 1924, s. 42-47.
Hobzek, Josef. Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha: SÚPPOP, 1987, s. 19.
Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972.
Kulda, B. M. Církevní rok II. Brno 1880, s. 89nn.
Mabillon, J. Annales Ordinis s. Benedicti II. Lucca 1739, s. 413.
Matějček, A. Pasionál abatyše Kunhuty. Praha 1922.
Merhautová, Anežka. Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Academia, 1966 [= Umělecké památky Pražského hradu 2].
Merhautová, Anežka. Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 206nn.
Merhautová, Anežka, a Třeštík, Dušan. Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1984, s. 63, 164, 204, 229n.
Navrátil, Sarkander. Život sv. Otce Benedikta, řeholnictva na západě patriarchy a zákonodárce: s dodatkem o působení řádu sv. Benedikta po všechna staletí, zvláště v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a na Litvě. Brno: nákladem "Školy B.S.P.", 1880, s. 335n.
Němec, Jaroslav. Rozvoj duchovních řádů v českých zemích. Řím: Křesťanská akademie, 1988 [= Studium 36], s. 7n.
Palacký, F. Dějiny národu českého w Čechách i w Moravě I/1. Praha 1848, s. 251nn.
Paprocki, B. Diadochos. Praha 1602, s. 356nn.
Aeneae Silvii Historia Bohemica. Edd. a přel. D. Martínková, A. Hadravová a J. Matl. Praha: KLP, 1998 [= FRRB 1], s. 46n.
Pokorný, Václav. Přehledné dějiny benediktinských klášterů v českých zemích. PAX: časopis pro přátele benediktinského řádu IV, 1929, s. 93.
Prášek, Justin V. Panování císaře Josefa II. Část I: změny v úřední správě a ve věcech náboženských. Praha: I. L. Kober, 1903, s. 395n.
Ryneš, V. Mlada Přemyslovna. Praha 1944.
Rynešová, Blažena. Beneš, kanovník Svatojiřský a "Pasionál abatyše Kunhuty". Časopis archivní školy. Red. G. Friedrich a J. B. Novák. Ročník III. Praha: nákladem Státní archivní školy, 1926, s. 13-35.
Tomek, V. V. Dějepis města Prahy I. Praha 1855, s. 9, 86, 447, 597.
Turek, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. Praha 1963, s. 50, 58, 195, 223, 227nn., 260.
Turek, Rudolf. Čechy v raném středověku. Praha 1982, s. 140nn., 171.
Turek, Rudolf. Ctihodná Mlada - Marie. In: Kadlec, Jaroslav (red.). Bohemia sancta: životopisy českých světců a přátel Božích. Praha: Česká katolická charita, 1989, s. 78-84 (odtud větší část výpisků).
Urbánková, Emma, a Stejskal, Karel. Pasionál Přemyslovny Kunhuty / Passionale Abbatissae Cunegundis. Praha: Odeon, 1975 [= České dějiny 48].
Vavřinec z Březové. Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic. Přel. F. Heřmanský a J. B. Čapek. 2., oprav. vyd. Praha: Svoboda, 1979. [Anna Bartovna ze Švamberka, abatyše kláštera sv. Jiří, s. 225 a 366; sv. Duch (Praha), s. 121 a 350, 381; sv. Jiří s. 101, 225, 366.
Vlček, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků I: nejstarší Přemyslovci: atlas kosterních pozůstatků prvních sedmi historicky známých generací Přemyslovců s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Praha: Vesmír, 1997 [= Postavy českých dějin očima antropologa 2], s. 146n., 150n.
Vlček, P., Sommer, P., a Foltýn, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, s. 438-442.
Zlámal, B. Příručka českých církevních dějin. II. Olomouc 1969, s. 148.
[Kroniky doby Karla IV. Praha: Svoboda, 1987: s. 63, 72, 96, 159, 162, 179n., 182, 189, 244, 281, 282, 285, 302, 308, 325, 353, 361n., 369n., 370, 372n., 388, 407, 415, 428, 431, 434, 457, 464, 466, 469n., 472n., 490, 492n., 499, 509, 515, 538, 541, 544n., 565.]
2. Opatství sv. Jana Křtitele v Teplicích
Klášter benediktinek u kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích založila královna Judita, manželka krále Vladislava II., mezi lety 1158/60-1167 (snad 1164; tak Navrátil 1880, s. 336, Pokorný 1929, s. 96); záhy poté zde vznikla i osada, která byla ve 13. stol. povýšena na město. Šlo o bohatou fundaci, klášter byl určen pro dcery šlechtických rodů. První benediktinky byly do Teplic povolány z pražského kláštera sv. Jiří.
Za válek husitských byl klášter poprvé napaden na počátku července 1421, při tažení pražských vojsk do severozápadních Čech. Abatyše i konvent pravděpodobně přistoupily na čtyři pražské články a vojsku Pražanů dobrovolně otevřely brány kláštera; přesto byl konvent z kláštera vyhnán [srov. Kronika Vavřince z Březové. Praha: Svoboda, 1979, s. 250].
Po bitvě u Mostu, kdy byli husité 5. 8. 1421 poraženi, mohly se mnišky do svého kláštera vrátit; podruhé byl klášter napaden r. 1426, před bitvou u Ústí n. L., a to katolickým míšeňským vojskem; klášter i kostel byly poškozeny a konvent odešel. Klášterní majetky si po r. 1426 (po bitvě u Ústí n. L., v níž husitská vojska pod velením Prokopa Holého zvítězila) přivlastnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, po jeho smrti, za vlády Jiřího z Poděbrad, se Teplice staly věnným městem královny Johany. Tehdy zde byl na troskách kláštera postaven zámek /tvrz/ (doloženo až k r. 1478, kdy byl vlastníkem syn královny Johany a Jiřího z Poděbrad Hynek z Minsterberka).
Podle dochovaných zpráv je možné, že klášter definitivně zanikl až r. 1435 (tomu nasvědčují jak zprávy o volbě abatyše, tak i datace zápisu na panství kláštera, husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic jej získal od Zikmunda až r. 1437; není však jisté, zda mnišky skutečně pobývaly ve svém klášteře).
V l. 1480-1543 se vystřídalo několik majitelů panství. R. 1543 Teplice opět přecházejí do vlastnictví pánů z Vřesovic, v l. 1580-1634 jsou majetkem Vchynských a poté, r. 1634 panství získal rod Aldringenů (později Clary-Aldringenů), v jehož držení zůstalo až do r. 1945.
Přítomností léčivých pramenů bylo ovlivněno osídlení této lokality asi již v nejstarších dobách; zásluhu o vznik skutečných lázní však můžeme připsat pravděpodobně až Volfu z Vřesovic, který byl majitelem panství v l. 1543-1569. Největšího rozkvětu dosáhly Teplice za Františka Jana Nepomuka Clary-Aldringen (majitelem 1778-1826), kdy patřily k nejmódnějším a nejoblíbenějším evropským lázeňským městům.
Archeologickým výzkumem v l. 1954-1957 byl (na druhém nádvoří nynějšího zámku) odkryt románský kostel (s výjimkou východní krypty byl prostor zaniklé baziliky opět zasypán). Bazilika byla trojlodní, hlavní loď, oddělená od bočních lodí osmi dvojicemi pilířů, ústila do zvýšeného chóru; klášter byl situován po jižní straně kostela, zachované východní křídlo konventu s původními románskými okny bylo patrové. V západní části jižního křídla zámku a v jeho křídle západním jsou rovněž dochovány pozůstatky románského zdiva klauzury.
Po r. 1278 došlo ke stavební úpravě kláštera v gotickém stylu.
Literatura:
Hobzek, Josef. Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha: SÚPPOP, 1987, s. 58.
Hejna, A. Archeologický výzkum románské klášterní basiliky v Teplicích. Archeologické rozhledy VIII, 1956, s. 171-176, 188-190, 193n., 294, 300n.
Hejna, A. Basilika v Teplicích. Umění VIII, 1960, s. 217- 230.
Hlošina, V. O. České duchovní řády za rozmachu husitské bouře: příspěvek k dějinám náboženské a sociální revoluce XV. století v zemích českoslovanských. 2. vyd. Praha: nákladem knihtiskárny družstva Vlast, 1924, s. 81-83.
Merhautová, A. Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 338-340.
Navrátil, Sarkander. Život sv. Otce Benedikta, řeholnictva na západě patriarchy a zákonodárce: s dodatkem o působení řádu sv. Benedikta po všechna staletí, zvláště v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a na Litvě. Brno: nákladem "Školy B.S.P.", 1880, s. 336.
Poche, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech 4: T/Ž. Praha: Academia, 1982, s. 46nn.
Pokorný, Václav. Přehledné dějiny benediktinských klášterů v českých zemích. PAX: časopis pro přátele benediktinského řádu IV, 1929, s. 96.
Sedláček, August. Místopisný slovník historický Království českého. Praha: Argo, 1998, s. 882.
Vlček, P., Sommer, P., a Foltýn, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, s. 671n., zde "Zaniklé opatství benediktinek s kostelem P. Marie".
3. Opatství Dětství Vykupitele v Pustiměři
Jediný klášter benediktinek na Moravě se nacházel v Pustiměři (Pustimir / Pustoměř); byl nazýván též "ad Infantiam Christi - u dětství Kristova". R. 1340 (listina k 30. 9.) jej založil olomoucký biskup Jan VII. Volek (levoboček českého krále Václava II., biskupem od r. 1334, † 1351) při kostele sv. Pantaleona [původně farní kostel trhové vsi poblíž bývalého velkomoravského hradiska]; první abatyší ustanovil svou sestru Elišku (rovněž nemanželské dítě Václava II). První mnišky přišly (pravděpodobně) od sv. Jiří.
Potvrzení fundace biskupa Jana (tehdy markrabětem moravským) Karlem v r. 1342, a ještě v témže roce i králem Janem Lucemburským zahrnovalo i vynětí abatyše, konventu a poddaných kláštera na stávajících i budoucích statcích kláštera z pravomoci provinciálních úředníků v jakýchkoliv přečinech (včetně vraždy, krádeže, znásilnění, žhářství a loupeže). Všechny zločiny měla soudit abatyše a jí ustanovení úředníci; pokud abatyše nedokázala po provedeném soudním řízení rozhodnout, měla vynesení rozsudku postoupit panovníkovi nebo olomouckému biskupovi. Při vypsání zemské berně byl její výběr na klášterních statcích plně v rukou abatyše a konventu, přičemž polovinu vybrané sumy si klášter mohl ponechat. S výjimkou této daně byl klášter osvobozen od jakýchkoliv dalších plateb, které byly panovníkovi povinny odevzdávat ostatní moravské kláštery. Další privilegia Karlem udělená zahrnovala ochranu před násilím ze strany královských úředníků a místní aristokracie a potvrzovaly plnou a svobodnou držbu všech statků nynějších i v budoucnu získaných. Nejde sice o privilegia nová, většinou jen opakují starší imunity a exempce udělované klášterům posledními Přemyslovci a Janem Lucemburským, nová je jejich formulace, shrnutí do jedné právní listiny a obsáhlé výčty majetku, které patrně měly zesílit účinek privilegia. Pod svou ochranu vzal klášter r. 1345 také papež Klement VI. Karel, který, ať už jako markrabě moravský nebo později český král a římský císař, klášteru pustiměřskému daroval největší část statků, tvořících klášterní panství, r. 1348 potvrdil všechna privilegia a statky již dříve klášteru udělené; oprávněním abatyše k účasti na případné korunovaci české královny získal klášter v souhrnu stejná privilegia, jaká náležela klášteru sv. Jiří na Hradčanech. Karel tak pravděpodobně učinil i z toho důvodu, že v pořadí třetí abatyší byla jeho sestra Anna (v l. 1350-1354). Práva kláštera potvrdil i papež Bonifác IX. r. 1399 [Navrátil 1880, s. 336 má 1395]. Od papeže obdržel klášter ne zcela běžné privilegium, že v chrámu konventn
ím na Bílou sobotu k večeru při západu slunce směla být sloužena mše sv. ("missa aurea"). Od r. 1354 byl klášter pustiměřský ve vzájemném modlitebním společenství s benediktinskými kláštery břevnovským, polickým a rajhradským.
Jak málo listinná práva bez konkrétní ochrany panovníka a biskupa znamenala, se ukázalo jak za válek husitských, kdy bylo klášterní panství opakovaně zpustošeno [klášter byl pravděpodobně pobořen; Navrátil 1880, s. 336n. zmiňuje husitské útoky r. 1425, opět pak 1429 a 1432], tak i v letech následujících, kdy byly klášterní statky zřejmě "privatizovány" šlechtickými sousedy, takže se jeho majetek neustále zmenšoval. V nábožensky i politicky neklidném 16. století upadal klášter i nadále na majetku (rovněž i kvůli vlastnímu špatnému hospodaření) a v řeholní kázni.
Roku 1577 zbývající řeholnice odešly, na jejich místo však byly uvedeny dominikánské mnišky z konventu u Panny Marie na Starém Brně, jimž byl přestup z jejich pův. řehole do benediktinské udělen papežským souhlasem. Obnovit řeholní život v Pustiměři se jim však nepodařilo, a roku 1588 přestoupily (byly zřejmě pouze tři) k cisterciačkám do Tišnova, statky zrušeného kláštera připadly biskupům olomouckým.
Objekt kláštera není zachován.
Literatura:
Borovský, Tomáš. Markrabě Karel a moravské kláštery. In: Edd. Jan, L., a Obšusta, P. Ve stopách sv. Benedikta: sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české, konané ve dnech 24.-25. května 2001 v Třebíči. Brno: Matice moravská, 2002, s. 129, 130, 134.
Hobzek, Josef. Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha: SÚPPOP, 1987, s. 83.
Hosák, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: nákladem Společnosti přátel starožitností československých, 1938 [= Knihovna SPS 2], s. 289-291, 294 a 979 .
Mezník, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310-1423. Praha: NLN, 1999.
Navrátil, Sarkander. Život sv. Otce Benedikta, řeholnictva na západě patriarchy a zákonodárce: s dodatkem o působení řádu sv. Benedikta po všechna staletí, zvláště v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a na Litvě. Brno: nákladem "Školy B.S.P.", 1880, s. 336n.
Peřinka, Fr. V. Zrušení kláštera panen benediktinek v Pustiměři. Sborník historického kroužku VI, 1905, s. 35-40.
Pokorný, Václav. Přehledné dějiny benediktinských klášterů v českých zemích. PAX: časopis pro přátele benediktinského řádu IV, 1929, s. 96n.
Válka, Josef. Dějiny Moravy 1: středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991: s. 77, 112, 171 a obr. 3 barevné přílohy.
4. Opatství Ducha svatého (též "u Milosrdenství Božího při kostele sv. Ducha") / monasterium de Spiritu Sancto vel ad Misericordiam Dei/, Praha 1-Staré Město
Klášter benediktinek u kostela sv. Ducha na Starém Městě pražském založil r. 1346 zámožný staroměstský měšťan Mikuláš Rokcaner [příjmení snad podle původu z města Rokycan]. Zakladatel zemřel ještě před zahájením stavby kláštera, závětí svěřil svůj odkaz k vybudování kláštera (dvě vesnice a značnou sumu v hotovosti) olomouckému biskupu Janovi VII. [viz výše Pustiměř], který téhož roku začal s výkupem domů pro stavební parcelu.
Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic po dořešení sporu s farností sv. Kříže (spravoval ji klášter cyriaků; náhradu za úbytek farníků ze zbořených domů v této farnosti poskytl cyriakům Jan VII.) potvrdil založení kláštera benediktinek r. 1348 a téhož roku potvrdil fundaci i vlastnictví kláštera král Karel IV.; papež Klement VI. tak učinil r. 1350.
Bratr a syn Mikuláše Rokcanera se i nadále podíleli na financování stavby. Privilegia kláštera a jeho majetky potvrdil r. 1385 i Václav IV. První mnišky přišly z kláštera benediktinek sv. Jiří na Pražském hradě; řeholnice u sv. Ducha, narozdíl od kláštera svatojiřského, kde převažovaly mnišky původu šlechtického, pocházely především z pražských měšťanských rodin.
V září r. 1419 byl klášter napaden davem pražanů a mnišky byly vyhnány (tak jako jiné řeholnice, které souhlasily s přijímáním podobojí mohly zůstat v Praze, prakticky však asi šlo o jakousi "internaci" všech mnišek bez rozdílu řehole v klášteře dominikánek u sv. Anny na Starém městě). Budova konventu není zachována, objekt kláštera byl pravděpodobně poškozen nebo zničen (údaje se rozcházejí) v srpnu r. 1420, majetek kláštera (zejm. jeho pozemkové vlastnictví) zabaven a rozprodán, kostel sv. Ducha byl předán německy mluvícím utrakvistům.
Po skončení válek se konvent (nebo jeho zbývající část) možná vrátil (při požáru r. 1499 se uvádí, že shořela střecha kláštera, srov. Staré letopisy české. Praha: Svoboda, 1980, s. 275; Hammerschmidt, Historia, s. 157 píše o střeše kostela), ale jako všechny tehdejší řeholní komunity trpěl nedostatkem prostředků. Ferdinand I. r. 1537 nařídil navrácení zcizeného majetku, je však obtížné zjistit v jakém rozsahu a s jakým výsledkem (uvádí Encyklopedie českých klášterů, s. 534, jinak neověřeno).
Po smrti poslední abatyše († r. 1589) byl rozhodnutím Rudolfa II. kostel určen pražským měštanům katolického vyznání, patronátní právo ke kostelu s povinností vydržovat duchovního správce získaly týmž rozhodnutím benediktinky u sv. Jiří, kam se zřejmě uchýlily poslední dvě žijící řeholnice konventu u sv. Ducha. Z prostředků svatojiřského kláštera byl opraven kostel a ustaveny platy pro administrátora a kaplana; duchovní správu zajišťovali cyriakové z kláštera u sv. Kříže.
R. 1604 učinila svatojiřská abatyše Žofie Albína z Helfenburka ještě jeden pokus oživit klášter a ke sv. Duchu uvedla dvě mnišky; patrně ve snaze zabránit odevzdání kláštera a kostela karmelitánům. Pro odpor papežského nuncia k obnovení komunity nedošlo, patronátní právo ke kostelu, který nadále sloužil jako farní, si svatojiřský klášter podržel až do jeho zrušení r. 1782 (do r. 1721 u sv. Ducha sloužili cyriakové, téhož roku byla v domě u kostela zřízena fara a duchovním správcem byl ustanoven diecézní kněz, který byl r. 1722 jmenován farářem).
Gotická podoba kostela z druhé pol. 14. stol. (kostel je výslovně uváděn k roku 1361) zůstala zvnějšku v podstatě zachována, výrazněji byl změněn barokní přestavbou po požáru r. 1689 interiér chrámu. V l. 1804-1807 proběhla větší oprava sakristie a věž nad sakristií byla zvýšena o jedno patro. K další úpravě došlo r. 1919 (vznikla nová sakristie a předsíň před západním průčelím).
Literatura:
Ekert, Fr. Posvátná místa královského hlavního města Prahy I. Praha: nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883, s. 465-471.
Ekert, Fr. Posvátná místa královského hlavního města Prahy II. Praha: nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s. 539.
Hlošina, V. O. České duchovní řády za rozmachu husitské bouře: příspěvek k dějinám náboženské a sociální revoluce XV. století v zemích českoslovanských. 2. vyd. Praha: nákladem knihtiskárny družstva Vlast, 1924, s. 86n.
Hobzek, Josef. Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha: SÚPPOP, 1987, s. 7.
Líbal, Dobroslav, a Muk, Jan. Staré Město pražské: architektonický a urbanistický vývoj. Praha: NLN, 1996, s. 149, 153, 213, 435.
Mencl, Václav. Česká architektura doby lucemburské. Praha: nakladatelství Sfinx / B. Janda, 1948 (v tiráži 1949), s. 83, 85, fotografická příloha č. 24.
Poche, E., a kol. Praha středověká. Praha 1983, s. 199n.
Pokorný, Václav. Přehledné dějiny benediktinských klášterů v českých zemích. PAX: časopis pro přátele benediktinského řádu IV, 1929, s. 96.
Vlček, Pavel, a kol. Umělecké památky Prahy: Staré Město, Josefov. Praha: Academia, 1996, s. 61-64.
Vlček, P., Sommer, P., a Foltýn, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, s. 534.
Vizte také literaturu ke klášteru sv. Jiří.
5. Opatství Svatý Gabriel, Praha 5-Smíchov
Klášter byl založen pro benediktinky beuronské kongregace z odkazu hraběnky Gabriely Sweerts-Sporckové (1847-1884); k uctění její památky byl klášter zván jménem jejího křestního patrona, a nakonec se vžil natolik, že překryl oficiální patrocinium "Zvěstování P. Marii".
Základní kámen byl položen 16. 10. 1888; první mnišky přišly 13. 11. 1889 z kláštera sv. Erentrudy na Nonnbergu v Salzburgu. Konvent beuronské kongregace, proslavené zejména vysokou úrovní liturgie, především provedením gregoriánského chorálu, přitahoval nová řeholní povolání z celé střední Evropy, zejm. ze Švábska; komunita již záhy prožívala značný rozmach.
Duchovním vedením bylo opatství spojeno s klášterem beuronských mnichů v Emauzích.
Stavba komplexu pseudorománských budov z neomítaných cihel, se dvěma vnitřními dvory, okrasnou zahradou a s rozsáhlým sadem s vodárnou byla realizována ve třech etapách v letech 1888-1891, 1893 a 1908-1910.
Architektonický návrh je dílem Hildebranda de Hemptinne, pozdějšího prvního opata-primase benediktinské konfederace, a Gislaina Béthune, mnichů z kláštera beuronské kongregace v belgickém Maredsous.
Dvoulodní kostel se čtvercovým presbytářem, půlkruhovou apsidou s ochozem a jižní věží byl vysvěcen 23. 4. 1891 pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Schönbornem.
Od r. 1895 probíhala v klášterním komplexu malířská a sochařská výzdoba pod vedením Desideria Lenze, v "beuronském" stylu inspirovaném uměním starého Egypta, římských starokřesťanských bazilik, Byzance, ale i soudobými uměleckými styly západoevropského výtvarného umění.
V roce 1919, v důsledku obav z nepřátelských postojů českého obyvatelstva Prahy vůči Němcům (z přibližně stovky řeholnic byl jen nepatrný počet české národnosti), ale i katolické církvi, rozhodly se svatogabrielské mnišky klášterní komplex prodat a sídlo konventu přenést do zahraničí.
Sestry nalezly nové sídlo na hradě Bertholdstein u Fehringu ve Štýrsku, kam také odvezly většinu vnitřního vybavení kláštera (prakticky vše, co bylo možné rozebrat).
Vlastníkem objektu kláštera se stalo ministerstvo pošt (dnes je klášter majetkem České pošty), s podmínkou, že kostel bude zachován k liturgickým účelům. Budovy konventu byly upraveny pro administrativní provoz a r. 1930 zde bylo zřízeno poštovní muzeum.
Úpravy klášterních budov přinesly ojedinělé výtvarné kompozici zkázu: všechny fresky byly zabíleny, vysoký chór přepatrován na tři podlaží, větší sály byly přepaženy. V původní podobě zůstaly kazetové stropy, regály v bývalé klášterní knihovně, některé původní dveře a také kostelní interiéry, s výjimkou několika míst poškozených zatékající vodou, nesou původní výzdobu neporušenou.
Literatura:
Čižinská, Helena. Beuronská umělecká škola v Opatství svatého Gabriela v Praze. Edd. K. Holub a M. Šebová. Praha: Nakladatelství Karel Holub, Ars Bohemica, 1999.
Čižinská, Helena. Opatství sv. Gabriela na Smíchově v Praze. In: Staletá Praha XXIII. Pražské památky 19.a 20. století. Sborník Pražského ústavu památkové péče. Praha: Brody, nakladatelství krásných knih, 1997.
Emauzy a Svatý Gabriel. Pax: časopis pro přátele benediktinského řádu V, 1930, s. 157-165 (anonym, v závěru pouze "Sv. Gabriel v Bertholdsteinu").
Hobzek, Josef. Kláštery v českých zemích z hlediska památkové hodnoty. Praha: SÚPPOP, 1987, s. 22.
Krins, Hubert. Die Kunst der Beuroner Schule: "Wie ein Lichtblick vom Himmel". Beuron: Beuroner Kunstverlag, 1998, s. 72-78.
Kunštát, M. Schola artis Beuronensis. Památky středních Čech 2, 1987, s. 85-87.
Pokorný, Václav. Přehledné dějiny benediktinských klášterů v českých zemích. PAX: časopis pro přátele benediktinského řádu IV, 1929, s. 97.
Senger, Basilius (red.). Die Beuroner Benediktiner-Kongregation und ihre Klöster. Beuron: 1997 (stručné dějiny kongregace, přehledy opatů a abatyší, základní literatura).
Vlček, P., Sommer, P., a Foltýn, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, s. 588-590.
SVATÝ JAN POD SKALOU
Dějiny benediktinského kláštera ve Svatém Janu pod Skalou úzce souvisí s dějinami kláštera ostrovského. Podle listiny Přemysla Otakara I. z roku 1205 daroval kolem poloviny 11. stol. kníže Břetislav I. ostrovskému klášteru poustevnu (Spelunca sancti Johannis Baptiste), známou jako jeskyni sv. Ivana spolu s kaplí sv. Jana Křtitele, v dnešní obci Svatý Jan pod Skalou v oblasti Českého krasu u Berouna. Ve druhé polovině 9. století (nevylučuje se však ani 11. stol.) tady v travertinové jeskyni žil po dobu několika desetiletí poustevník Ivan, o jehož životě nás informuje svatoivanská legenda a jehož ostatky se dodnes uchovávají ve zdejším kostele. V jeskyni, která je návštěvníkům přístupná a upomíná na poustevníkův život, vyvěrá mocný pramen vody, který vtéká do blízkého Loděnického potoka. Voda z tohoto pramene je(byla) od pradávna považována za léčivou. Postava poustevníka Ivana, který je řazen mezi patrony země české, výrazně napomohla k šíření věhlasu tohoto místa. Známá je zejména scéna setkání s knížetem Bořivojem na lovu. Tento motiv vykazuje podobnosti s obdobným motivem z legend svatoprokopských kolem založení kláštera na Sázavě, (ale i s legendou o poustevníku Vintíři, Jiljímu nebo Ivanu Rilském). Klášter zde sice v této době ještě nevznikl, ale během 12. nebo počátkem 13. století byla u kostela zřízena fara, která se stala základem pozdějšího ostrovského proboštství, které je doloženo od 14. stol. Když byl klášter na Ostrově zničen husity, našla část tamnějších benediktinů útočiště ve svém proboštství u Svatého Jana pod Skalou, které zřejmě zůstalo ušetřeno. Zpočátku usilovali o návrat na Ostrov a považovali zdejší pobyt za vynucené provizorium, později však, od 16. stol. bylo již bývalé proboštství ve Svatém Janu titulováno jako opatstvím, byť v názvu byl formálně Ostrov stále zmiňován. Přes hospodářské problémy a svízelné časy, které s sebou přinesla třicetileté války, kdy klášter nebyl ušetřen vydrancování švédskými vojsky, prožíval, zejména v době barokní, období rozvoje. Tento rozvoj souvisel i se znovunalezením ostatků poustevníka Ivana r. 1589 pod podlahou kostela, které se staly předmětem živé úcty. Poutí, které sem až v několikatisícových zástupech směřovaly v den svátku sv. Jana Křtitele 24. června a den následující, kdy je zde slavena památka poustevníka Ivana, se několikrát zúčastnili i čeští králové. Po třicetileté válce se opatem stal Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberku, pozdější první biskup královéhradecký a nakonec arcibiskup pražský, který výrazně napomohl ke konsolidaci kláštera. Ten povolal do Svatého Jana významného stavitele barokní Prahy Carla Luraga, který začal budovat nový klášterní kostel. Nedlouho potom bylo započato i s výstavbou nového konventu, jehož stavba byla však dokončena až v průběhu následujícho století. Vzhledem ke vzniklým potížím se statikou stavby v důsledku působení spodních vod a s tím spojené nadměrné vlhkosti, bylo třeba nově zaklenout kostel. Tohoto úkolu se úspěšně zhostil jiný vynikající barokní architekt Kryštof Dientzenhofer, který v téže době pracoval také pro benediktiny na Břevnově. Původní, v daných poměrech příliš těžkou klenbu shodil a nahradil novou, dřevěnou, navenek imitující klasickou zděnou. Opat Emilián Kotterovský (1695-1742), který během své dlouhé vlády hospodářsky i duchovně klášter opět výrazným způsobem pozvedl a nazývaný proto "druhým zakladatelem", nechal také vybudovat kapli sv. Kříže na návrší pod Skalou, v místech kde mělo dojít k setkání poustevníka Ivana se sv. Janem Křtitelem. Již předtím, od r. 1604, tu bylo na náklady císařského maršálka Russworma pořízeno mramorové sousoší znázorňující oba světce - Ivan přijímá kříž od sv. Jana Křtitele. Toto sousoší, bohužel v nedávných desetiletích velmi poničené, je uvnitř kaple, která byla v 90. letech znovu opravena. Za Koterovského vlády bylo z větší části pořízeno i vnitřní vybavení kostela; zmínit je třeba alespoň hodnotný rozměrný obraz na hlavním oltáři od českého barokního malíře Jana Jiřího Heintsche a o něco mladší sochařskou výzdobu od Františka Ignáce Weisse. Tehdy také (r. 1725) vzniklo i bratrstvo(kongregace) českých poustevníků, kteří se právě ke cti poustevníka Ivana nazývali ivanité. Za opata Bernarda Slavíka (1742-1768) vznikla také v klášteře lékárna a byla zřízena nová knihovna. Někteří členové konventu byli plodní i literárně, což se projevilo zejména na poli historiografie (dějiny kláštera) a hagiografie (postava poustevníka Ivana). Konec této významné etapy dějin kláštera učinila vláda císaře Josefa II.; roku 1785 byl dvorním dekretem zrušen.
Během 19. století vystřídal objekt více majitelů, přičemž byl i různým způsobem využíván: zpočátku jako výrobní podnik, krátce tu byla např. továrna na výrobu manšestru, později jako zámek. Počátkem 20. stol. zde byly po krátkou dobu v provozu i lázně a voda z pramene stáčena do láhví pod názvem Ivanka. R. 1915 byla budova kláštera prodána kongregaci školských bratří (kongregace bratří škol křesťanských), kteří zde zřídili učitelský ústav spojený s internátem. Ústav měl velmi doboru úroveň a během svého trvání vychoval přes tisíc učitelů. Školští bratři tady mohli působit až do r. 1942 a po válce znovu až do r. 1950, kdy došlo k jejich násilné internaci a záboru kláštera ministerstvem vnitra. V první polovině 50. let klášter fungoval jako věznice, potom jako školící zařízení ministerstva vnitra a nakonec byla budova využívána jako archiv evidence obyvatelstva.V této době objekt chátral a jeho interiéry byly účelově přestavovány bez ohledu na historickou a uměleckou hodnotu. Od r. 1995 budovy kláštera slouží Vyšší odborné škole pedagogické. Tato škola, jejímž zřizovatelem je Pražské arcibiskupství se mezi církevními školami těší dobré pověsti. Denní studium je tříleté a předpokladem pro přijetí je složená maturitní zkouška. Studenti sem přicházejí z celé republiky, proto je škola spojená s internátem. Existuje tu i možnost studia dálkového. Průběžně, v závislosti na finančních možnostech, se budova kláštera a kostela opravují. Dochází také k postupné asanaci přilehlé, poměrně rozsáhlé, zahrady s parkem. Místo se tak opět stalo nejen střediskem vzdělávání, v čemž navazuje na starou benediktinskou tradici, ale i vyhledávaným výletním a poutním cílem.
(Zpracoval Z. Lochovský)
OPATOVICE NAD LABEM; (dnes) diecéze královéhradecká.
Nedaleko Libišan založil velmož Mikulec, tehdy snad správce Hradce (Králové), u své vesnice cellu (kostel s duchovním, "poustevnu"), danou do správy břevnovskému klášteru. Zde potom český kníže Vratislav II., patrně roku 1086 nebo 1087, původní cellu rozšířil na samostatný benediktinský klášter; vesnice byla posléze pojmenována Opatovice.
Tak vznikl pátý (počítáme-li benediktinské kláštery předané jiným řádům a klášter svatojiřský pak sedmý) nejstarší klášter v českých zemích, který v dějinách východních Čech sehrál významnou roli.
Majetkové poměry klášteru dovolily, aby v polovině 12. století podnikl opat Mysloch, stoupenec reformního clunyjského hnutí, velkorysou přestavbu kláštera, při níž byla nahrazena původní jednoduchá stavení. Po jedenácti letech, 10. srpna 1163, zasvětil pražský biskup Daniel I. za přítomnosti krále a četných hostí klášterní kostel sv. Vavřinci.
Krátce před zahájením této stavby nalezla v Opatovicích n. L. útočiště skupina benediktinských mnichů, vypuzených z kláštera v Hradišti u Olomouce. Někdy okolo roku 1146 napsal neznámý mnich tohoto rodinného kláštera olomouckých Přemyslovců, podle starších záznamů a snad také pražských kapitulních análů, Kosmovy České kroniky a Kroniky Frutolfa z Michelsbergu, případně ve zpracování Ekkeharda z Aury, klášterní anály. Vyhnaní mniši přinesli rukopis těchto letopisných záznamů a v Opatovicích n. L. byl doplněn událostmi z dějin opatovického kláštera a bylo k němu připojeno další pokračování; konečná podoba (1163-1167) je známá jako tzv. Anály hradištsko-opatovické. Původní rukopis se dochoval v kodexu, uloženém později ve Vídni v Rakouské národní knihovně, jde o jeden z mála podobných spisů dochovaných nejen ve znění, ale také v rukopisu 12. století. V Opatovicích tehdy možná vznikly také další rukopisné sbírky, které obohatily klášterní knihovnu, např. Homiliář opatovický z doby kolem poloviny 12. století, jehož text doplňují ve 13. století psané poznámky a glosy v češtině. Je zde i nejstarší český text Otčenáše.)
Roku 1229 Přemysl I. spolu se svým synem Václavem I. daroval klášteru řadu vesnic, a potvrdil koupě, výměny a dary několika velmožů. Kromě toho obsahovala králem vydaná listina výsady, jimiž byl klášter a jeho poddaní osvobozeni od některých "zemských" povinností a zčásti vyjmuti z pravomoci hradských úředníků. Tato "imunita" znamenala rozvedení tzv. velkého privilegia české církve z roku 1222, které uzákoňovalo v duchu předchozího vývoje základní práva církevních institucí a zakončilo letitý a urputný spor Přemysla I. s pražským biskupem Ondřejem. Privilegium krále Přemysla I. a následně vydávané "imunity" oslabovaly pravomoc hradských úředníků, neboť v nových podmínkách se hradská soustava začala přežívat. Místo hradských úředníků nastupovala nad kláštery (a ostatními církevními institucemi) bezprostřední svrchovanost panovníka, který podle okolností podporoval jejich růst. Kláštery se postupně zařazovaly mezi feudální vrchnosti a často byly užitečným spojencem králů proti vzrůstajícím mocenským ambicím šlechty.
Do pol. 13. stol. kolem opatovického kláštera, v ohbí labského oblouku mezi Hradcem Králové a Přeloučí, severně od Pardubic, vzniklo územně ucelené centrum rozsáhlého panství; kromě tohoto centra získal klášter větší majetky v oblastech vzdálenějších. Roku 1242 obdržel proboštství ve slezském Křesoboru (dnes Krzeszów) od slezského knížete Jindřicha. Musel se ho ale vzdát roku 1289 ve prospěch cisterciáků. Ve stejné době (1241 až 1243) vzniklo ve slezském Wahlstatu (dnes Lasówka) další opatovické proboštství a konečně kolem roku 1270 v Čechách ještě proboštství u Vrchlabí (Heinrichov, patrně dnešní Klášterská Lhota).
Mniši také vytvářeli umělecko-řemeslné výtvory veliké ceny a stejně hodnotné památky písemnictví. V klášteře pracovala iluminátorská dílna, v letech 1356-1360 zde opat Neplach skládal "Stručné sepsání kroniky české a římské", klášterní knihovna měla těsně před polovinou 14. století 68 rukopisných kodexů.
V důsledku neklidných poměrů za vlády Václava IV. se klášter postupně ocital ve stále složitější ekonomické situaci. Jan Městecký z Opočna a Ota z Bergova v noci 1. listopadu 1415 přepadli se svými družinami klášter v Opatovicích n. L. a vydrancovali jej, opata Lazura mučením nutili, aby vydal peníze a jiné cennosti. Opat mučení podlehl. Důvodem přepadu se patrně staly nesplněné závazky k placení berně, kterou měl klášter odvádět panovníkovi, ale kterou král přenechal za věrné služby strýci Jana Městeckého z Opočna. Jan příslušný králův zápis zdědil a tímto svérázným způsobem se domáhal vyrovnání pohledávek. Přepadení opatovického kláštera a mnohá jiná zůstávala bez náležitého potrestání. Nejvíce trpěli bezbranní, nevinní a do záští nezainteresovaní lidé.
Rozklad společenské struktury v Čechách směřoval k výbuchu husitských bouří; poč. r. 1420 se přes východní Čechy začala valit ze Slezska Zikmundova křižácká vojska a obsazovala důležité opěrné body. Mezi nimi byl pochopitelně i Hradec Králové. Na Zikmundovu výzvu také opatovický klášter najal ozbrojenou posádku.
25. června 1420 došlo ke klamnému útoku husitů na Podlažice, který však ve skutečnosti kryl útok na Hradec Králové, jenž byl husity dobyt a Zikmundovu vojsku se již nepodařilo jej získat. Hradečtí husité vytáhli pod velením Aleše Vřešťovského z Ryzenburka před vánocemi 1420 k opatovickému klášteru, kde je však jeho posádka odrazila. Lze soudit, že útok na opatovický klášter souvisel s tehdy připravovanou akcí na pomoc pánům z Kunštátu a z Poděbrad, o níž hovoří Vavřinec z Březové, ale z níž tenkrát sešlo. Proto asi bylo využito připravené vojsko k útoku na Opatovice n. L. Na Bílou sobotu (22. března) 1421 připravili novou výpravu, ale dopadli ještě hůře než předtím: opatovičtí žoldnéři nečekali, vyšli husitům vstříc a u Podůlšan se strhla bitva, v níž padl hradecký hejtman Lukáš a do Opatovic bylo odvedeno mnoho zajatců.
12. dubna 1421 započala útokem na Český Brod husitská výprava do východních Čech. Po krvavém dobytí města byl 23. dubna dobyt Kolín, poté kapitulovala města Kouřim, Nymburk a Čáslavi, 25. dubna pak Kutné Hory.
V době jednání před Kutnou Horou soustředil na Hradecku své oddíly Diviš Bořek z Miletínka a napadl opatovický klášter, jehož posádka v atmosféře všeobecné hrůzy z úspěchu husitů uprchla. S ní pochopitelně i benediktinští mniši, kteří se uchýlili na své slezské statky. Diviš Bořek klášter vypálil a zabral jeho území "k věrné ruce bratří a sester", což prakticky znamenalo, že zde hospodařil jako suverénní pán. (V době vojenské kampaně u Chrudimě, koncem dubna 1421, zlikvidovaly husitské oddíly také benediktinský klášter v Podlažicích.)
Zikmund Korybutovič, který Diviši Bořkovi svěřil vládu nad Hradcem Králové, mu "svěřil do správy" zabrané církevní statky, včetně panství kláštera opatovického; po přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále dočkal se Diviš Bořek projevu královské přízně: zástavními listy na někdejší klášterní majetky král legalizoval uzurpaci opatovického klášterství. Klášterní panství poté drželi Jiří z Poděbrad, jeho syn Jindřich st. z Münsterbergu, Vilém z Pernštejna, posléze připadlo městu Pardubice.
Mniši již zůstali ve Slezsku, od roku 1436 byl opatem opatovickým jako čestným titulem jmenován probošt kláštera ve Středě u Vratislavi. Smrtí Řehoře Rüdigera r. 1535 řada opatovických opatů končí, středské probošství připadlo vratislavskému biskupovi.
Opatovický lášter zmizel beze stopy, archeologickým výzkumem bylo odkryto předklášteří se zbytky služebné klášterní osady, poloha stavebního jádra však zůstává nadále neznámá.
SÁZAVA A SV. PROKOP
(Bývalé benediktinské opatství sv. Jana Křtitele, P. Marie a sv. Prokopa)
Pramenem poznatků o Sázavě je sepsání o životě sv. Prokopa, jak se dochovalo v latinském Letopise Mnicha sázavského z druhé poloviny 12. století. Kromě Letopisu Mnicha sázavského byla známá zvláště "Velká legenda prokopská" (Vita s. Procopii maior). Legenda se zmiňuje o rodišti (Chotúni), rodičích a vychování sv. Prokopa na Vyšehradě (patrně v Uhrách), kde prý tenkráte kvetla "pověstná škola jazyka slovanského". Tam prý se stal také Prokop kanovníkem, ale přijal pak roucho sv. Benedikta, odešel do rodného kraje a usídlil se na Sázavě, kde jej na lovu objevil kníže Oldřich a založil při prostém obydlí Prokopově klášter (asi r. 1009).
Ve středověkých rukopisech se nachází i jiné zpracování života sv. Prokopa, podle kterého je zakladatelem Sázavy až kníže Břetislav. Toto podání se nazývá Vita s. Procopii minor.
Jiná redakce se nazývá Vita s. Procopii antiqua, předlohou byla legenda o sv. Benediktovi. Legenda vypráví o Prokopově vzdělání v slovanském písmě a dále o tom, jak odešel do lesů na Sázavě, kde kníže Břetislav založil při jeho poustevně klášter a Prokopa jmenoval jeho prvním opatem. Líčí osudy kláštera po smrti Prokopově, za opata Víta, vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy knížetem Spytihněvem a jejich návrat z uherského vyhnanství za knížete Vratislava. Legenda mluví také o původu Prokopa a jeho bratří z Kouřimska. Pravděpodobně byl Prokop hradským presbyterem, či archipresbyterem kouřimským. Mluví dále o přátelských vztazích mezi Prokopem a knížetem i jeho dvorem (za Břetislava, který si vyvolil Prokopa za svého "duchovního otce", i za Vratislava). Z toho lze vyvodit, že původ Prokopa byl urozený a svobodný, a že i slovanští kněží měli vliv na knížecím dvoře českém. Také opat Vít a Božetěch náleželi k významným členům knížecí družiny Vratislavovy a objevují se i jako svědkové na listinách.
Tradice uvádí jako rok Prokopova narození 970. Mnich sázavský píše, že Prokop byl rodem Čech, v "slovanském písmě dokonale vzdělán". Z Velké legendy prokopské se dozvídáme, že jeho rodiče byli lidé ušlechtilí, ani chudí ani bohatí, ale skromně a řádně žijící. Prokop prý vynikal od nejútlejšího dětství touhou po poznání, byl skromný a učenlivý, mírné povahy, uctivý k rodičům. Kde se Prokop vzdělával a kde působil jako kněz, přesně nevíme. Velká legenda se zmiňuje o jeho výchově na Vyšehradě, kde prý tenkráte kvetla "pověstná škola jazyka slovanského". Tam prý se stal Prokop kanovníkem, ale přijal pak roucho sv. Benedikta, odešel do rodného kraje a usadil se na Sázavě.
Prokopův odchod "ze světa" se odehrál kolem roku 1009, kolem jeho sázavské poustevny se v následujících desetiletích shromáždila skupina dalších poustevníků, která se stala základem první sázavské mnišské komunity. Legendární vyprávění vkládá do začátků kláštera setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem (1012-1034), který v sázavských lesích lovil zvěř a při pronásledování jelena narazil na Prokopovo obydlí. Oldřich byl setkáním s Prokopem natolik uchvácen, že pro něj založil klášter. Tento obraz skutečnosti odpovídá asi jen zčásti. Z hodnocení historických zpráv i prokopských legend vyplývá, že sázavský klášter nebyl založen najednou. V jeho počátcích lze vysledovat několik fází.
Letopis Mnicha sázavského se zvláštním důrazem uvádí: "…shromáždiv několik bratří zbožného života a mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru požehnaného otce Benedikta…". To by mohlo znamenat, že původní společenství eremitů bylo bez regule pod osobním Prokopovým vedením nebo patřilo skupině východní - baziliánské, a západní regulí benediktinskou s jazykem staroslověnským se dodatečně připojili k západnímu mnišství.
V souvislosti s ustanovením mnišské řehole podle sv. Benedikta zmiňují se legendy i o výstavbě prvního kostela na Sázavě. Letopis Mnicha sázavského zaznamenal ve svém vyprávění: "A tak v průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl baziliku ke cti nejsvětější Rodičky Boží Marie a sv. Jana Křtitele, shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu, po vzoru blahoslaveného otce Benedikta; sám však se stal nejmenší mezi nejmenšími." To naznačuje, že se Prokop podílel na stavbě z vlastní iniciativy i vlastním jměním. V době založení kláštera byl kníže ještě téměř absolutním vládcem nad veškerým územím i obyvatelstvem Čech, a proto mu příslušelo rozhodnutí i v takových věcech, jako bylo zřízení církevní instituce. Sázava však v tomto ohledu patří k prvním výjimkám svého druhu, protože na vzniku konventu se podílel nejenom kníže, ale i samotný Prokop. Prokop tak předběhl dobu, neboť čeští velmoži začali zakládat soukromé kláštery častěji až od konce druhého desetiletí 12. století. Zakladatel a jeho rodina uplatňovali ke klášteru normální vlastnická práva, Prokop sám se stal prvním opatem kláštera. Na založení Prokopovo, jež teprve Břetislav I. stvrdil a dotoval, lze usuzovat zejména z toho, že právě příslušníci jeho rodiny se stali po jeho smrti nástupci v opatské funkci.
Zpráva Mnicha sázavského o nadání kláštera za knížete Oldřicha je v novější literatuře již obecně přijímána jako padělek, přesto bližší osvětlení tohoto činu zůstává nevyřešeno. Protože však starší kláštery v Čechách i na Moravě byly vesměs založeny knížetem, je možné vysvětlení, že pisatel Letopisu Mnicha sázavského pojistil svůj klášter co možná nejstarším nadáním, tedy odvozeným už od Oldřicha, aby zajistil právně pozemkovou držbu kláštera. S jistotou můžeme říci, že kníže Břetislav na počátku své vlády klášter potvrdil a obdaroval a Prokopa uvedl do opatské hodnosti.
Sázavský klášter měl v českém prostředí zvláštní postavení i z jiných důvodů. Provozoval římskou liturgii, ale ve staroslovanském jazyce. Kde se Prokop se slovanským jazykem a písmem seznámil ani jaké důvody ho vedly k jeho užívání při bohoslužbě v sázavském klášteře, nelze zjistit. Po zániku Velké Moravy nejsou v Čechách zřejmé doklady o větším rozšíření liturgie ve staroslověnštině, i když povědomí o její existenci přetrvávalo. Pražské biskupství bylo od počátku součástí západně orientované mohučské arcidiecéze a náleželo k latinské liturgii. Stejně byly orientovány i kostely, které mu byly podřízeny. Pozdní prokopská legenda uvádí jako místo Prokopova slovanského vzdělání Vyšehrad. Někteří historikové pomýšlejí v této souvislosti spíše na uherský Visegrád, kde byl řecký klášter a působil tam silný vliv Byzance, či dokonce Vyšgorod u Kyjeva, nežli na Vyšehrad u Prahy, kde je slovanská škola málo pravděpodobná. O tom, že Prokop měl kontakty k oblasti východní církve, svědčí i jeho jméno (Prokopios), které je řeckého původu a typické pro východní křesťanství. Poprvé nese toto jméno palestinský světec z doby Diokleciánovy. Zřejmě to bylo jméno přijaté, řeholní, neboť do té doby je v Čechách nedoložené. Naznačuje Prokopův vztah k východnímu mnišství a znamená nejspíše "muže pokrok v práci činícího - prokopávajícího se".
Všechny legendy zdůrazňují dále Prokopovu autoritu u knížecího dvora, zejména za Břetislava I., který jej nazýval svým "duchovním otcem". Břetislav pomáhal budovat klášter jako centrum slovanské vzdělanosti. Tehdejší biskup Šebíř se podvolil jeho vůli, a tak roku 1039 byl klášter potvrzen a bohatě obdarován. Prokop byl ustanoven opatem, společenství se rozrůstalo a vyvíjelo mnohostrannou činnost. Vážnost, které se Prokop těšil u knížecího dvora, se pak přenesla i na postavení opata Víta za vlády krále Vratislava I.
Mnich sázavský dále vypravuje ve svém Letopise: "I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu, roku od narození Páně 1053 a téhož roku 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského biskupa, v kostele sv. Rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl."
Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec Vít a po něm Prokopův syn Jimram (že Prokop jako původně světský kněz byl ženat a měl syna nebylo v té době nic neobvyklého). Za opata Víta došlo k prvnímu vypuzení mnichů a dosazení latinského opata. Nelze vyloučit, že spory v sázavském klášteře souvisely s reformními snahami clunyjského hnutí, které sledovaly upevnění klášterní kázně, postupně se soustřeďovaly také k vymanění klášterů ze světské moci. Právě tak mohly být příčinou zcela přízemní snahy a osobní spory sázavských mnichů, kteří pak hledali jakékoli záminky ke stížnostem a pomluvám, s nimiž předstupovali před knížete. Ten se nejspíše navíc cítil dotčen, že při obsazování opatského úřadu nebyla uplatněna jeho spoluzakladatelská práva a opat byl zvolen bez jeho účasti. Ať byl důvod jakýkoli (v úvahu připadá i možnost zapojení kláštera do mocenských bojů na knížecím dvoře), Spytihněv brzy ztratil trpělivost a opata se slovanskými mnichy ze Sázavy vyhnal (1055-1056). Celá komunita se uchýlila do Uher, kde již prodléval mladší kníže Vratislav a vdova po Břetislavovi kněžna Judita. Snad nalezli útočiště v basiliánském klášteře ve Visegrádu. Do sázavského kláštera povolal Spytihněv II. latinské mnichy z Břevnova, opatem se stal jakýsi Němec. Noví mniši však z nějakého důvodu klášter opustili a ten zůstal za Spytihněvovy vlády neobsazen. Pozdější legendista připsal vyhnání německého opata svatému Prokopovi; doložitelnou skutečností pouze je, že břevnovský opat Meginhard, který v souladu s vůlí Spytihněva a se souhlasem biskupa Šebíře Sázavu osadil svými spolubratřími, Sázavu vrátil původním majitelům, když zásluhou nového panovníka Vratislava II. (1061-1092) přišli asi roku 1061 zpět z uherského exilu.
O dalších dějích kláštera říká Letopisec: "Volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnost opatské Božetěch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý. … vyznal se výborně ve vytváření nebo rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustruhování kostí. Muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný. On vybavil klášter chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. (…) Byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro všechny opaty české. Proto, počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řečenému králi (Vratislavovi) korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti. Za to se naň biskup Kosmas rozhněval neuhasitelnou zlostí a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit; ale nemoha odolat stálým prosbám velmožů královských,jen stěží odpustil svému vinníku, opatu Božetěchovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, avšak s tou podmínkou, že na konec nad ním vyřkl biskup: ,Ale protože ty, opate, dobře umíš vyřezávati a soustruhovati, ukládáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazujeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu sv. Petra apoštola'. Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění." (První pokračovatelé Kosmovi. Praha 1950, s. 68n.)
Opat Božetěch po návratu z Říma pokračoval ve stavbě klášterního kostela, takže ve dnech 14.-16. října 1095 mohl biskup Kosmas nový kostel a jeho oltáře vysvětit. V oltářích byly uloženy ostatky mnoha světců, včetně ruských mučedníků Borise a Gleba, kanonizovaných v roce 1071. Sázavští mniši je získali pravděpodobně za svého pobytu v Uhrách od kyjevských basiliánů, kteří tam tehdy působili. Vztahy mezi mnichy v sázavském klášteře byly však značně neurovnané. Část klášterní komunity se stavěla proti opatovi. Někteří mniši mu zazlívali vysoké výdaje na stavby a uměleckou výzdobu kláštera, o něž byly kráceny jejich příjmy, někteří prý sami toužili po opatském úřadě. Stěžovali si u dvora, očerňovali opata a usilovali o jeho sesazení. Zatímco Vratislav II. nebral jejich intriky a stížnosti na vědomí, jeho nástupce, Břetislav II., asi na přelomu roku 1096/1097 sesadil Božetěcha a vyhnal všechny mnichy bez rozdílu z kláštera.
Na návrh biskupa Kosmy a se souhlasem velmožů ustanovil Břetislav II. sázavským opatem probošta břevnovského kláštera Dětharda, jehož úkolem bylo uvést na Sázavu latinské mnichy a zavést latinskou liturgii. 8. března 1097 byl Děthard vysvěcen. Ujal se obnovy klášterního hospodářství, opatřil potraviny pro nové mnichy, neboť ze starých zásob po odchodu slovanských mnichů mnoho nezbylo, a vybavil klášter, v němž nalezl pouze slovanské knihy, potřebnými knihami latinskými. Zčásti je koupil, některé dal opsat najatým písařům, některé opisoval vlastnoručně. Rovněž opravil klášter a opatřil nutné vybavení. Aby zabránil případným pochybnostem a snahám o zcizení klášterního majetku, dal potvrdit všechny starší i nově získané donace. Sázavský klášter dál působil jako latinský. Slovanské knihy byly rozptýleny a většinou zničeny. Dodnes se v evropských knihovnách dochoval jen nepatrný zlomek sázavské knihovny. Jeden ze sázavských rukopisů, sbírka evangelií, se složitými cestami dostal v 16. stol. do remešské katedrály, kde na něj prý přísahali poslední francouzští králové (tzv. Remešský korunovační evangeliář). Slovanští mniši marně hledali v Čechách útočiště. Někteří z nich byli snad přijati zpět do sázavského kláštera, jiní dožili možná v klášteře ostrovském.
Děthard řídil klášter až do své smrti roku 1133. Jeho nástupce Silvestr zastával tento úřad od r. 1134, s krátkou přestávkou na přelomu let 1139/40, kdy jej kníže Soběslav vybral za nástupce pražského biskupa Jana, který zemřel v srpnu r. 1139. Silvestr se však biskupství zřekl hned po smrti panovníka (14. 2. 1140), ještě před svým biskupským svěcením. V opatském úřadě, v němž pak setrval až do roku 1161, se zasloužil o přestavbu a reprezentativní výzdobu chrámu a obytných budov kláštera, rovněž dbal o stavbu kostelů na klášterním panství. Po něm nastoupil Božata (vzdal se úřadu r. 1162) a od roku 1162 byl opatem Reginhard, Němec z Porýní, který předtím spravoval klášter želivský.
Historické prameny věnují pozornost Sázavě románské, o raném a vrcholném období gotickém mlčí. Zachovala se jen kusá zmínka, je připojena jako zpráva v rukopisu České kroniky, chované v Lipsku: "1315 Mathias abbas primum, incepit fundationem et primum lapidem posuit". Nejdůkladněji provedl rozbor dochovaného stavebního komplexu sázavského Em. Poche, který konfrontoval zachovanou zprávu s analýzou vlastní stavby a potvrdil, že nejstarší dochované části gotické stavby (dnešní presbyterium kostela) se vztahují k roku 1315. Nově stavěný gotický chrám postupně nahrazoval románskou stavbu; na jejím místě vzniklo dodnes dochované torzo kostela s mnišským chórem, jižní lodí, jižní kaplí a věží; na místě románských staveb konventu vyrostla nová klauzura gotická.
Roku 1421 se kláštera zmocnili Pražané, pravděpodobně bez odporu, neboť mniši zřejmě z kláštera odešli již před příchodem husitů (do slezské Vratislavi). Kostel ani budovy konventu zničeny nebyly, což svědčí pro trvající úctu k sv. Prokopu. Zpět se mniši vrátili asi r. 1433, ale ocitli se takřka bez prostředků, neboť klášterní statky se mezitím dostaly jiným majitelům: menší část Kostkům z Postupic, větší vlastnili páni Jevišovští z Kunštátu. Po nich se vystřídalo na Sázavě několik majitelů.
Klášter bez hospodářského zázemí živořil, často zde byl jen opat, spíše titulární než skutečný, bez konventu; tento stav trval od husitských válek po celé 16. a první pol. 17. století.
Teprve po skončení třicetileté války začíná obnova řeholního života na Sázavě. Břevnovský opat Augustin Seifert odkoupil městečko Sázavu a větší část bývalých klášterních statků od jejich posledního světského držitele, Jana Viktorina z Waldsteinu. Téhož roku začíná nová výstavba, za opatů D. I. Nigrina (1664-1679), a jeho nástupců C. Jindřicha a B. Grassera (1681-1696) byl obnoven zejména konvent, a zřícený kostel byl barokně upraven. Nejnutnější přestavba byla hotova roku 1687. Konvent v té době tvořila asi desítka řeholníků, klášter však i nadále zůstával závislý na Břevnovu, později často ani nestál v čele opat, nýbrž pouze administrátor.
Po požáru, který 10. ledna 1746 zničil takřka celý klášter, následoval přestavba, která téměř úplně překryla středověkou podobu prelatury a budovy konventu; z doby pozdně barokní obnovy pochází i větší část kostelního interiéru.
Josefínská reforma zasáhla také Sázavu. Klášter byl roku 1785 zrušen, o rok později mniši opustili konvent. Roku 1788 se stal kostel farním a byl zasvěcen sv. Prokopovi. Majetek kláštera byl dán do dražby, roku 1808 stal se majitelem bývalé klášterní budovy Vilém Tiegel z Lindenkronu, který ji změnil ve světské sídlo. Jeho dědic Emanuel Tiegel prodal roku 1867 panství Janu z Neubergu. Ten novou přestavbou budovy setřel úplně její církevní charakter a dal jí zcela zámecký ráz, zvláště úpravou jižního průčelí bývalého konventu a vestavbou hranolové věže. Posledním majitelem zámku a panství byl Bedřich Schwarz a jeho dědicové (1869-1948), část objektu vykoupil ve 30. letech 20. stol. emauzský opat A. Vykoukal a r. 1932 zde emauzský klášter začal budovat novou expozituru, zvláště obětavá byla přitom činnost P. Metoda Klementa († 1979). Tyto snahy ukončila nacistická okupace, definitivně pak zrušení klášterů komunisty, r. 1951 přešel celý areál do státní správy; v roce 1962 byl prohlášen za národní kulturní památku.