Slovanská Benedektinská kongregace sv. Vojtěcha

"Benediktinský řád", kongregace, konfederace

Jakkoli se zkratka a název "OSB - Ordo sancti Benedicti / Řád svatého Benedikta" jako označení běžně užívá, v právně-organizačním smyslu, tedy tak, jak řád představují např. cisterciáci, dominikáni nebo jezuité, "benediktinský řád" vlastně neexistuje.
[1) K charakteristice různých forem řeholního života, k vzniku, organizační struktuře a působení řádů vizte např. Hrudníková, M. (red.). Řeholní život v českých zemích: řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997.]

Samostatnost klášterů se opírá o Řeholi svatého Benedikta, interpretovanou opatem - každý klášter je samostatnou jednotkou po stránce právní a ekonomické, život kláštera řídí a organizuje jeho představený.
[2) K Řeholi sv. Benedikta vizte např. Regula Benedicti. Řehole Benediktova. Přel. A. Franecová, V. Engelhart a O. Koupil. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998, a Holzherr, Georg. Řehole Benediktova: uvedení do křesťanského života (komentář). Přel. A. Vandrovec aj. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 4].]

Svatý Benedikt sice zřejmě počítal s tím, že podle jeho řehole by bylo možné žít i v jiných klášteřích, ale "řád" nezaložil. Benediktinské mnišství je založeno na pluralitě a striktně vzato nežije ve struktuře "benediktinského řádu", nýbrž v klášterech, které žijí podle Řehole Benediktovy. Zkratku OSB a označení "řád" zde tedy nadále budeme chápat jako souhrnné označení pro kláštery (komunity), žijící podle Řehole svatého Benedikta, s výjimkou těch řeholních institucí, které sice také vycházejí z Benediktovy řehole, ale v průběhu svého formování vytvořily samostatné struktury - např. cisterciáci nebo kartuziáni.
[3) K dějinám a utváření benediktinského mnišství vizte např. Buben, M. M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II/II: mnišské řády. Praha: Libri, 2004; Frank, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 7], zejm. s. 52-63; Lawrence, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Přel. P. Pšeja a J. Vomlela. Brno: CDK; Praha: Vyšehrad, 2001; Vlček, P., Sommer, P., a Foltýn, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 108-112.]

V průběhu dějin, od středověku, se jednotlivé benediktinské kláštery sdružovaly do skupin či svazů, kongregací - z lat. congregatio = sdružování, sdružení, většinou aby šířily nějakou reformní myšlenku. Kongregace často vznikaly podle vztahů zakladatelských a založených klášterů, později také podle jazykových oblastí nebo územních (státních) hranic. Tato sdružení měla různou strukturu a míru centralizace. Zatímco například Cluny si nárokovalo a praktikovalo svrchované vedení podřízených klášterů, přináležitost k reformnímu okruhu Gorze spočívala v převzetí příslušných zvyklostí (consuetudines).
[4) K tomu např. Buben 2004, s. 22-29; Vilímková, M., a Preiss, P. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 26-28]

Teprve v období po tridentském koncilu se na základě snah papežů sdružily (bezmála) všechny benediktinské kláštery do kongregací. Kongregace od této doby - a také v nynější podobě - především koordinují záležitosti ve společném zájmu sdružených klášterů. Kláštery mají v jejich rámci společné zvyklosti a stanovy, často i podobnou činnost a drobné zvláštnosti v řeholním oděvu. Kláštery v jedné kongregaci si vzájemně pomáhají, například při formaci noviců, společnými setkáními a poradami, v případě potřeby i materiálně, společně hájí duchovní i hmotné zájmy klášterů ve vztahu k církevním i světským úřadům.
[5) Seznam aktuálně existujících kongregací benediktinských klášterů vizte např. in Buben 2004, s. 13]

Roku 1893, na naléhání papeže Lva XIII., se kongregace spojily v benediktinskou konfederaci. Konfederace nemá charakter centralizující organizace, jde o svazek kongregací, jehož účelem je efektivní komunikace a spolupráce mezi jednotlivými kláštery a kongregacemi v celosvětovém měřítku. V čele této celosvětové konfederace benediktinských kongregací stojí opat, titulovaný "opat primas". Sídlí v klášteře u Svatého Anselma v Římě.
[6) Stavba byla vybudována na konci devatenáctého století na římském kopci Aventinu, nedaleko kláštera, kde se stal mnichem svatý Vojtěch. Kromě úřadu opata-primase se tam nachází benediktinská vysoká škola, financovaná benediktinskou konfederací.]
Opat-primas, na rozdíl od generálních představených centralizovaných řádů, nemá bezprostřední řídící pravomoci v jednotlivých klášteřích ani kongregacích. Je představeným Benediktinské konfederace, zastupuje benediktinské kláštery u Apoštolského stolce v Římě, jestliže to okolnosti vyžadují, koordinuje součinnost klášterů nebo kongregací při určité činnosti (např. misijní aktivity apod.). Do života klášterů zasahuje opat-primas jenom tenkrát, když nastanou nějaké výjimečné situace - výjimku z uvedeného pravidla o pravomocích opata-primase představují kláštery a kongregace, jejichž situace neumožňuje ustavit obvyklé formy vedení a řízení - jak dále uvidíme na příkladu Slovanské kongregace.
Opata-primase volí celosvětový kongres benediktinských opatů, který se koná každé čtyři roky u Svatého Anselma. Současný opat primas, Notker Wolf z německého kláštera St. Ottilien, byl zvolen roku 2000.
[7) Seznam opatů-primasů Benediktinské konfederace vizte např. in Buben 2004, s. 37; k založení Benediktinské konfederace např. Borkowska, M. Kristus - život Marmionův. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 5], s. 25n. a 53n.]

Kongregace vznikla také v Čechách a na Moravě; různé formy sounáležitosti českých a moravských benediktinských klášterů a uznávaná a praktikovaná vůdčí role břevnovských opatů ovšem existovaly již dlouho předtím.
Břevnov byl založen roku 993 sv. Vojtěchem, druhým pražským biskupem, a knížetem Boleslavem II. Rozkvétající opatství mohlo záhy uskutečnit další klášterní založení. Roku 1048 se tak k němu na Moravě přidružuje Rajhrad poblíž Brna, roku 1213 Police ve východních Čechách a roku 1322 Broumov na hranicích Čech se Slezskem. Roku 1703 koupí panství získal břevnovský opat Otmar Zinke ještě bývalý cisterciácký klášter Lehnické Pole v Dolním Slezsku. Veškerá břevnovská založení zůstávají právně v podřízeném vztahu vůči vedoucí roli opata v Břevnově.
Konfirmační bula papeže Jana XV. z roku 993 označuje klášter v Břevnově jako "caput […] et magistram in correctione ac reformatione regularis disciplinae super omnia claustra ordinis s. Benedicti posthaec in Bohemia construenda". Tato listina, která v této podobě - jak víme dnes - pochází nejspíše z 13. století a je interpolovaná, nebyla až do začátku 18. století zpochybňována, ani některým z českých biskupů, ani některým z jiných opatů. Roku 1296 si opat Bavor z Nečtin vymohl papežskou bulu, která opatovi v Břevnově přiznávala nad tehdy existujícími břevnovskými proboštstvími Rajhradem, Policí a Broumovem neomezenou moc k řízení monastického života.
Husitské války představují přelomový bod v životě (nejen) benediktinských klášterů. Po napadení kláštera tábority a pražany 22. května 1420 se břevnovské opatství na dlouhou dobu dostalo do velmi složité situace. Větší část mnišské komunity v čele s opatem přesídlila do Broumova, mateřský klášter Břevnov je po skončení válek osídlen jen několika málo mnichy v čele s proboštem (opatovým zástupcem), hospodářské zázemí i stavby kláštera jsou v troskách. Po husitských válkách pak vystupují břevnovští opati aktivně až od 16. století.
[8) I po přesídlení do Broumova se opati nadále titulují opaty břevnovskými, nebo, později, opaty břevnovsko-broumovskými; o tom dále.]
Opat Matěj (1537-1553) obnovuje opět opatství svatoprokopské na Sázavě a svatojánské na Ostrově; jeho nástupce Jan III. (1553-1575) dosazuje opaty v jiných českých klášteřích (ve Svatém Prokopu, 1565). Opat Martin II. (1575-1602) dosadil opaty v Kladrubech a po navrácení kláštera katolíkům [pod jednou] i v Emauzích. Opat Wolfgang Selender z Prošovic (1602-1619), jedna z nejvýraznějších osobností katolické obnovy v Čechách, se tituluje "Visitator generalis", přičemž v úřadu generálního vizitátora spatřuje výslovné poslání od císaře, nikoliv od arcibiskupa. Když to je třemi opaty označeno jako troufalost a pokoušejí se ho svrhnout, je Wolfgang Selender potvrzen císařem Rudolfem II. (1576-1612). Úřad generálního vizitátora vykonává s velikou svědomitostí. Vizituje kláštery (Rajhrad roku 1608, Kladruby 1608, 1614) předsedá opatským volbám (Kladruby 1604, 1607, 1611), dosazuje a sesazuje administrátory i opaty (Svatý Prokop, Svatý Jan pod Skalou, Emauzy). Tato praktická cílevědomá práce výrazným způsobem připravila Českou benediktinskou kongregaci.
[9) Vizitace slouží k přezkoumání situace klášterů ohledně disciplíny v záležitostech duchovních a hospodářských.]

Až po nepokojných letech v době pražské defenestrace a bitvy na Bílé hoře mohl Selenderův nástupce opat Benno z Falkenberka (1621-1646) roku 1631 svolat do pražského emauzského opatství první doloženou provinční kapitulu, během níž předložil první návrh statut. Tuto provinční kapitulu je možné pokládat za zrod České benediktinské kongregace. Její název se vyskytuje v různých podobách: Congregatio Benedictinorum Bohemica, Congregatio Bohemo-Moravo-Silesitica Ordinis sancti Patris nostri Benedicti, Congregatio Ordinis s. Benedicti per Bohemiam et Moraviam. Žádný formální zakládací akt se nekonal, proto nedošlo ani k schválení Římem - to se později mělo vymstít. Stále ještě trvající třicetiletá válka zabránila konání zamýšlené výroční provinční kapituly, kde mělo jít o výměnu zkušeností s tím, jak se osvědčují statuta. Teprve břevnovsko-broumovský opat Augustin Seifert (1652-1663) mohl roku 1653 svolat druhou provinční kapitulu, která statuta definitivně zformulovala a přijala.
[10) Kapitula: lat. capitulum, zdrobnělina od caput - hlava = shromáždění mnichů, které spolu s představeným kláštera řídí komunitu (konvent) mnichů a spravuje záležitosti kláštera;
generální kapitula = shromáždění představených klášterů a volených zástupců z řad mnichů jednotlivých klášterů spojených v kongregaci, kterou řídí a spravuje její záležitosti]

V této fázi je pro kongregaci charakteristické pevné postavení břevnovského opata, vycházející z historického vývoje, který jsme výše stručně načrtli. Břevnovský opat je "visitator generalis et perpetuus"; volba prézesa (předsedajícího opata kongregace) se nekoná. Každý třetí rok svolává vizitátor provinční kapitulu (zvanou též kapitula generální) a předsedá jí. Vizitátor předsedá také opatským volbám v jednotlivých klášteřích, potvrzuje volbu a přijímá přísahu poslušnosti zvolených.
Provinční kapitula roku 1669 uskutečnila unii s kongregací Montecassinskou, v naději, že si tak pojistí exemptnost břevnovského opatství jakož i celé kongregace se všemi jejími kláštery.
[11) Exempce = vynětí z pravomocí diecézního biskupa a přímé podřízení kongegace papeži.]
Ke kongregaci náležela opatství Břevnov (spolu s Broumovem, Policí a Rajhradem), Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop na Sázavě, Kladruby (spolu s Přešticemi a Touškovem) a Svatý Mikuláš na Starém Městě pražském. Emauzské opatství bylo z České benediktinské kongregace po předání kláštera španělským benediktinům (roku 1635/36) vyřazeno.

Kongregace působila po dobu sta let, prvních padesát let nerušeně. Od konce 17. století docházelo ke konfliktu s pražskými arcibiskupy, kteří spatřovali především v potvrzování voleb opatů, přijímání přísahy poslušnosti a v dosazování a sesazování opatů vizitátorem zásah do biskupské pravomoci nad kláštery. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran nebyla ochotna ustoupit, začal roku 1705 tzv. proces o exempci, který skončil roku 1758 anulováním České benediktinské kongregace římskou kongregací pro biskupy a řeholníky - v této podobě se jednalo o nezasloužený rozsudek.
[12) "Kongregace pro biskupy a řeholníky" = jeden z úřadů sloužících papeži ke správě příslušných záležitostí, v tomto případě záležitostí týkajících se řeholníků a biskupů; v souhrnu tvoří vatikánské kongregace tzv. papežskou kurii, označení "kongregace" zde tedy má odlišný význam. Ke sporu o exempci mezi pražskými arcibiskupy a břevnovskými opaty vizte např. Krásl, F., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 467-470, 476-480, 501-505.]

Zúčastněné kláštery a jejich představení se přesto nenechali odradit. Už roku 1759 se opět konala provinční kapitula a na následující (1763) byla přijata mezitím vypracovaná nová statuta. Základem se nyní stala rovnoprávnost a samostatnost členských klášterů. Provinční kapitula volí prézesa a dva definitory na dobu tří let; opakovaná volba prézesa je možná. Volbě opata předsedá prézes, avšak potvrzení a přijatí přísahy poslušnosti náleží arcibiskupovi. Arcibiskupovi je rovněž třeba oznámit provinční kapitulu a informovat ho o závěrech. Vizitaci klášterů provádí prézes a prézesův klášter je vizitován definitory.
Nová fáze kongregace byla krátká. Prvním prézesem se stal opat břevnovský Fridericus Grundtmann (1752-1772). Až do své smrti roku 1772 byl volen vždy znova. Když provinční kapitula v následujícím roce volila nového prézesa, kapitulárům se nezamlouvala arogance nového břevnovského opata Štěpána Rautenstraucha (1773-1785). Zvolili proto kladrubského opata Amanda Streera. Když chtěl nový opat-prézes vizitovat břevnovské opatství, došlo k výstupu. Těmito vnitřními spory se existence kongregace stala spornou - její skutečný konec pak znamenalo o deset let později rušení klášterů Josefem II. Zrušena byla opatství Kladruby, Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop a Svatý Mikuláš a proboštství Police. Rajhradskému proboštství bylo císařským rozhodnutím zapovězeno spojení s Břevnovem.
Výsledkem bylo, že tři české a moravské kláštery (Břevnov-Broumov spolu se slezským proboštstvím Lehnické Pole, Emauzy a Rajhrad) zůstaly každý sám pro sebe. Tak tomu bylo po dobu téměř jednoho století.

Roku 1859 se v Salzburku konala opatská konference, které se zúčastnili břevnovský opat J. N. Rotter spolu s opaty od Sv. Petra (Salzburk), z Michaelbeurenu, Fiechtu, Lambachu a Rajhradu. Jednalo se o založení rakouské benediktinské kongregace s cílem osamostatnění opatství ve vztahu k diecézním biskupům, kteří měli tehdy právo vizitace a konání opatské volby. Po zhroucení české benediktinské kongregace v osmnáctém století byla záležitost exempce Břevnova-Broumova prakticky ztracena. Opat Rotter spolu s ostatními opaty vznesl požadavek českých a rakouských klášterů na vlastní řeholní svaz s právem exempce jednotlivých domů.

Když byly 23. srpna 1889 papežem Lvem XIII. zřízeny dvě kongregace - Neposkvrněného početí Mariina a Svatého Josefa -, bylo tak dosaženo toho, o co výše zmíněná opatská konference usilovala, tedy plné exempce, když se rakousko-české benediktinské kláštery sloučily do dvou uvedených kongregací. Břevnov-Broumov se stal součástí Kongregace Panny Marie (Kongregation zu Unserer Lieben Frau). Břevnovský opat Bruno Čtvrtečka, který, jako oba jeho předchůdci, Rupert Smolík a Jan Nepomuk Rotter, se zasloužili o její založení, byl zvolen viceprézesem mladé kongregace.
Rajhrad, od roku 1813 opatství, se připojil k Rakouské benediktinské kongregaci svatého Josefa (St.-Josephs-Kongregation).
Emauzy se již roku 1880 staly předáním komunitě z Beuronu členem Beuronské kongregace.
[13) O beuronské kongregaci např. Borkowska 2001, s. 26 et passim; Buben 2004, s. 35 a 108nn.]

Slovanská benediktinská kongregace svatého Vojtěcha
Za první československé republiky nebylo možné, aby se břevnovsko-broumovské opatství, Rajhrad a Emauzy spojily do samostatné kongregace. Za dob habsburské monarchie patřily, jak již uvedeno výše, k různým kongregacím. Roku 1929 se kláštery Břevnov-Broumov a Rajhrad vyvázaly z dosavadních svazků, protože společný život přes hranice státu v této době nebyl dost dobře možný. Teď zůstaly podřízeny přímo papežské kurii, izolovány mimo kongregace. (Obě rakouské kongregace byly rozpuštěny a jejich kláštery - s uvedenou výjimkou českých a moravských - se roku 1930 sloučily v jedinou kongregaci s názvem Panny Marie / Unserer Lieben Frau).

Břevnov-Broumov a Rajhrad by tedy uvítaly novou, slovanskou jednotu, k tomu by ale bylo zapotřebí alespoň tří právně samostatných klášterů.
Spojení klášterů Břevnov a Broumov mělo, jak jsme již naznačili výše, zvláštní charakter. Broumovský klášter byl založen v 2. pol. 13. století z břevnovského opatství. Po zničení Břevnova husity se Broumov stal sídlem břevnovského opata a konventu. Po skončení husitských válek obnova mnišského života v Břevnově probíhala, vzhledem k složité majetkové i personální situaci jen pomalu, ke skutečné konsolidaci poměrů v Břevnově došlo až po třicetileté válce, zejména za opatů Tomáše Sartoria a Othmara Zinka. Břevnovští opati i nadále sídlili převážně v Broumově, a z tohoto kláštera se v daném období stalo skutečné centrum benediktinského života v Čechách. Opat se však i nadále tituloval jako opat břevnovský, resp. břevnovsko-broumovský, právě tak oba konventy, v Broumově i Břevnově, byly chápány jako jedna komunita, náležející ke stejnému klášteru. Tak se vyvinulo atypické "dvojopatství" Břevnov-Broumov, s opatem sídlícím v Broumově, břevnovskou část mnišské komunity vedl opatův zástupce - probošt, později převor. Tento stav trval až do 3. ledna 1939, kdy se, po delších a komplikovaných jednáních, Břevnov a Broumov staly samostatnými opatstvími. Poslední břevnovsko-broumovský opat Dominik Prokop se stal opatem broumovským, břevnovskému opatství stál od rozdělení v čele Anastáz Opasek, zprvu jako "konventuální převor".
Také třetí opatství na československé půdě, pražské Emauzy, mělo složitý vývoj: ve druhé polovině 19. století nebyly daleko od zániku, roku 1880 však byly osídleny vyhnanými mnichy z beuronského arciopatství. Když jejich část, pod vedením arciopata, odešla do Seckau, byly Emauzy znovu konstituovány jako opatství; i po vzniku republiky zůstaly inkorporovány v kongregaci beuronské.
Přestože vztah emauzských mnichů k mateřské beuronské kongregaci nebyl nijak odmítavý, byl to právě emauzský opat Arnošt Vykoukal, kdo se nejaktivněji začal zabývat myšlenkou sloučení československých klášterů do nové, československé kongregace. Mimo Emauz přicházely v úvahu: Břevnov-Broumov (bezprostředně podřízené Římu), Rajhrad (rovněž bezprostředně podřízený Římu) a slovenské převorství v Komárně (náležející k maďarské kongregaci sv. Martina v Pannonhalmě). Tato iniciativa také odpovídala přání československé vlády, která nechtěla, aby kláštery patřily k cizozemským kongregacím.
Opat Vykoukal by rád viděl, kdyby bylo provedeno oddělení Břevnova a Broumova, protože by tak bylo o jedno samostatné opatství pro novou kongregaci navíc. Z tohoto důvodu také na 20. listopadu 1937 do Emauz svolal opatskou konferenci. Jednání ukázalo, že potřeba české kongregace byla sice většinou sdílena, ale nakonec převážil názor, že pro nové založení ještě nedozrál čas.
Dějiny obou klášterů a zakládání kongregace pak určily politické události od podzimu 1938. Břevnov a Broumov byly v důsledku anšlusu Sudet k Velkoněmecké říši roku 1938 odděleny územně, od ledna 1939 byly samostatnými kláštery i právně, a přesto se nyní nemohly Břevnov, Broumov, Rajhrad a Emauzy spojit do kongregace, i když šlo o čtyři samostatná opatství a početnímu požadavku tak vyhovovaly: kromě nového vedení hranic takovým snahám nepřály ani národnostní protivy, Emauzy byly roku 1941 zrušeny protektorátní vládou a tři zbývající opatství tak i nadále zůstávaly mimo kongregace.

K založení nové kongregace s názvem Congregatio S. Adalberti / Kongregace sv. Vojtěcha - byla pojmenována po zakladateli prvního mužského kláštera v Čechách, pražském biskupu svatém Vojtěchovi -, a byla označována, i když zatím ne oficiálně, jako "Slovanská kongregace", došlo až po druhé světové válce, roku 1945.
V ní byly sdruženy kláštery Břevnov, Rajhrad, Emauzy, polský Lubin a jugoslávský Maribor. Vzhledem k porážce Německé říše a znovuvytvoření československého státu nebylo z politických důvodů únosné, aby Emauzy nadále patřily ke svazku, jehož jádro se teď nacházelo v nepřátelské cizině, v poraženém Německu. Emauzy se proto odloučily od beuronské kongregace, a protože k emauzskému opatství náleželo ještě převorství Lubin v Polsku a zájem projevilo také jugoslávské konventuální převorství v Mariboru, byl dán novému sjednocování slovanských klášterů širší prostor.
Složitá situace však v této době vznikla v Broumově: opat Dominik Prokop spolu s větší části konventu se už nenalézali v Čechách (mniši byli převážně německé národnosti, podléhali tedy nucenému vysídlení). Tehdejšímu břevnovskému konventuálnímu převorovi P. Anastázovi Opaskovi (opatem byl zvolen 12. března 1947) se v době, kdy byli sudetští Němci vyvlastňováni, podařilo zabránit sekularizaci budov a majetku broumovského kláštera a dosáhnout jejich právního převedení na Břevnov.
Roku 1947 bylo tehdejším opatem-primasem Fidelisem von Stotzingen do St. Anselma v Římě svoláno shromáždění opatů. Na rozdíl od mnohých jiných německých opatů obdržel broumovský opat Dominik Prokop od příslušné americké vojenské správy povolení k cestě. Než však zasedání začalo, bylo mu ze strany organizátorů sděleno, že není oprávněn se účastnit, neboť broumovská komunita sídlící nyní v dolnobavorském Rohru stojí mimo kongregace. Ale vzhledem k tomu, že konvent se v důsledku vysídlení a nového založení ocitl již tak jako tak v izolaci, nebylo vyloučení z benediktinské konfederace myslitelné. Broumovského opata tehdy podpořil prézes svatovojtěšské kongregace, emauzský opat Maurus Verzich.
[14) Maurus Verzich byl zvolen emauzským opatem roku 1946, jeho předchůdce, opat Arnošt Vykoukal zemřel v koncentračním táboře.]
Opat Verzich ostatním českým opatům navrhl, aby "Broumov-Rohr" byl do svatovojtěšského svazu přijat konstatováním, že opatství do něho na základě svého historického vývoje a tehdejšího postavení v Čechách eo ipso náleží, neboť broumovský klášter sám, tj. budovy a pozemky v Broumově, součástí slovanské kongregace je (zmíněným převedením na Břevnov) a tím i přináleží ke konfederaci. Čeští opati souhlasili, bylo však také nutné rozhodnutí broumovského konventu. Vzhledem k časovému tlaku opat Dominik Prokop pochopitelně nemohl takové rozhodnutí, ať už písemné nebo ústní, opatřit, a proto s ohledem na naléhavost situace přijal nabídku prézesa Maura Verzicha a vyhlásil přináležitost "Broumovského opatství v Rohru" ke kongregaci sv. Vojtěcha. Od nynějška se tak na Broumov-Rohr pohlíželo jako na člena benediktinské konfederace. Jeho příslušnost však přesto nebyla bez problémů. Nebyla totiž zajištěna církevněprávně, protože, jak již zmíněno, nepředcházel a ani dodatečně nebyl dán souhlas konventu, který je podle církevního práva nutný. I tak bylo opatství v následující době počítáno ke kongregaci slovanských klášterů, neboť konvent sice nedal výslovný souhlas, ale ani se proti rozhodnutí opata nepostavil. Tato právní nejistota pominula až před opatskou volbou roku 1969, kdy došlo na vlastní žádost konventu, poté, co opat Dominik Prokop 17. května t.r. rezignoval na svůj úřad, k bezprostřednímu podřízení "Broumovského opatství v Rohru / Braunau in Rohr" benediktinskému opatu-primasovi (dekretem římské Kongregace pro řeholníky). Od roku 1984 je pak toto opatství členem Bavorské benediktinské kongregace.

Desetiletí komunismu mezi rokem 1948 a rokem 1989 přečkala Kongregace svatého Vojtěcha jenom de iure - reálně, v klášteřích, neexistovala. Roku 1950 byly zrušeny kláštery v Československu a jejich budovy a pozemky byly převedeny do vlastnictví státu. Většina kněží nastoupila do duchovní správy na místa diecézních kněží, další mniši - laičtí bratři - vykonávali civilní zaměstnání.
Emauzskému opatu Maurovi a několika emauzským mnichům se zavčas podařilo uprchnout do ciziny. V Sasso Vivo u Foligna v Itálii založili klášteřík, který byl v padesátých letech přeložen do Rasiglia u Fulginia a později do Nursie, rodiště sv. Benedikta. Vzhledem k nepatrnému počtu členů nebyl tento klášter považován za nástupce Emauz, jak bylo zamýšleno, nýbrž obdržel statut "Domus Procurae Congregationis / sídlo vedení kongregace". Fakticky se opat Maurus nepřetržitě tituloval jako prézes kongregace až do roku 1969. Tehdy jako emauzský opat rezignoval a tím taky automaticky přestal vykonávat úřad prézese.
Vedení rozptýlené kongregace převzal roku 1969 jako prézes osobně opat-primas. Opat-primas (tehdy Viktor Dammertz) také svolal na březen roku 1990 první generální kapitulu Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha po rozpadu východního bloku (podzim-zima 1989). Obnova benediktinského života v tehdejším Československu začala touto kapitulou, kdy se v Rohru měli sejít všichni žijící benediktini, kteří do této kongregace patřili, a poradit se jak dál.
Zde bylo dohodnuto, že obnova benediktinského života začne v Břevnově, kde bude i společný noviciát, že benediktini ze všech domů budou nejprve žít v jednom klášteře; výhledově se však již mluvilo také o obnově Rajhradu i o možnostech v pražských Emauzích.
Opat-primas, vzhledem k svým starostem o celou benediktinskou konfederaci, nemohl Slovanskou kongregaci - nyní již opět reálně existující - řídit přímo. Bylo rozhodnuto, že jmenuje své delegáty, kteří by ho jako hlavu obnovující se kongregace zastupovali. Prvním delegátem opata-primase pro Slovanskou kongregaci se stal opat kláštera v Göttweigu Clemens Lashofer (delegátem byl do roku 2001), který byl zároveň předsedou Rakouské kongregace. Jako jeho asistent působil emeritní opat z Mettenu Emmeram Geser.
Při generální kapitule Slovanské kongregace v roce 2001 jmenoval opat-primas Notker Wolf svým delegátem maďarského arciopata Asztrika Várszegiho z kláštera Pannonhalma; asistentem zůstal Emmeram Geser.
Nové stanovy kongregace byly schváleny na generální kapitule v roce 2003 a o rok později byly potvrzeny Apoštolským stolcem. Podle těchto stanov je Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha definována jako sborová právnická osoba - svaz právně samostatných klášterů ve slovanských zemích. Je členem Benediktinské konfederace.
Ke Slovanské benediktinské kongregaci sv. Vojtěcha náležejí (aktuálně) tyto kláštery:
Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově
Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově
Benediktinské opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě
Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma - Emauzy
Převorství sv. Cyrila a Metoděje Maribor, Slovinsko
Převorství sv. Kosmy a Damiána Ćokovac, Chorvatsko.

[15) Větší část textu o české benediktinské kongregaci je v mírně upravené podobě převzata z knih J. Zeschick, Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 12], s. 41-48, a Siostrzonek, P., a Koupil, O. Besedy o obnově břevnovského kláštera. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= Pietas benedictina 13], s. 79nn.
Poznámky a odkazy uvedené v tomto stručném přehledu jsou pouze základní a orientační; podrobný bibliografický přehled k tematice je k dispozici na stánkách břevnovského kláštera - www.brevnov.cz, nebo ve zmíněné knize J. Zeschicka.]